Rysan

Budím se opět brzy, jsou za tím neustálé změny prostředí, víceméně očekávaná bolest hlavy či zima táhnoucí na nezakryté části těla? Chce to značné sebezapření vyhrabat se z postele, vytáhnu rolety a... Okamžitě je jasná příčina nízké teploty a vysoké hlučnosti v pokoji, s úžasem koukám na otevřenou větračku. Já jsem ji zcela určitě neotevírala, museli mi takto pokoj připravit, zavřu výhledy do mlhy za sklo a vrhnu se na výpravy. Na snídani dorazím v dobrém rozmaru hned po osmé, kupodivu nejsem první, u jednoho ze stolů už se cpou dva německy mluvící chlapi. Naberu si jídlo a koukám, kam bych si sedla. Na některých stolech je spousta příborů, na jiných jen dva, je v tom nějaký systém? Nakonec si prostě někam sednu a až velká skupina hrnoucí se do jídelny na závěr mojí snídaně mi udělá jasno. Definitivně se světýlko rozsvítí při odchodu zmerčený stůl prostřený pro jednoho hned na kraji jídelny, no nic, nebudu to řešit, problém s mojí nevšímavostí nebyl. Dobalím, napíšu konečně pohledy nošené vedle mapy už od Horní Plané, za lehkého boje s wifinou zajistím ubytování na zítra a po deváté už odevzdávám klíč. Večerní konzumaci málem dostanu grátis, jsem poctivá, připomenu ji, za recepčním pultem spatřím plné kočičí mističky, ale stále bez živé miciny.
V infocentru zakoupím pohled a dřevěnou známku, kterých už mám plnou krabičku na dně batohu, a opatrně se zeptám na možnost nákupu v neděli. Prý nejblíž ve Vyšším Brodě, tento výlet rovnou zavrhnu, musím se dnes ubytovat do sedmi a to bych nestihla. Budu se muset spolehnout na Dolní Dvořiště, na hranicích budou minimálně benzínky. Zkontroluju rozcestníky a následně mapu, jsem zmatená, mám jít po červené a ta má dva zcela jiné směry. Aha, ona se nad hradem větví. Pak už pokračuju jistě, plánovaná trasa je opět krátká, jediným adrenalinovějším zážitkem je jako již pravidelně nedostatečné značení. K Dolnímu Dvořišti se přiblížím v půl jedné, slušný čas, že bych se výjimečně nezasekla? To nehrozí, hlásá zavřený Coop vedle parku. Naproti němu zmerčím vietnamský krámek a zajásám, ano, předčasně. Jablka, něco mléčného, sušenky, musli tyčky, to vyberu bez větších problémů, ale v koších na pečivo si hoví pouze koblihy s čokoládovou polevou. Když už pominu preferenci hladovění před něčím takovým, na oběd se fakt nehodí, není tu balený trvanlivý chleba, prostě nic, po zaplacení se musím vydat k těm pumpám. Aspoň mi padne do oka schránka před poštou a šupnu do ní konečně ty pohledy. Na první stanici jsou zásobeni slušně, dnešek by to vyřešilo hladce, ale co se zítřkem. Travel Free Shop o kus dál pečivo nevede, zbylé dvě benzínky jsou s nabídkou na dně, na té první nakonec koupím bagetu se sýrem, dnešek je v cajku a děj se vůle boží. Je už po půl druhé, když se po zalepení pusy zmrzlinou a kafem ze stánku vydám dál s vědomím, že mám za sebou tak třetinu dnešní dávky. Druhou pokořím za necelé dvě hodiny, a to si ještě zajdu ke kostelu Panny Marie Sněžné u Svatého Kamene. Pod zavřenou tvrzí v Tiché si dám v doprovodu německy mluvící bandy menší pauzu. Na závěr se se mnou dají do řeči dva kolisti, prý mají jinou cestu než já, ale po chvilce pochodu směr Cetviny mě předjedou s pokřikem, že se jistě ještě uvidíme. Cetviny v rychlosti zvěčňuju kolem páté, výjimečně i se hřbitovem, a pokračuju po silnici do Janovy Vsi. Cesta neubývá, navíc se mi povede ztratit se v mapě a tak se neodvážím sejít z asfaltu. Před šestou zahlédnu za loukou červené slunečníky, to musí být ono, šmiknu to nad kolena vysokou trávou a zanedlouho už mě vítá mladý borderák. „Nebojte, von vám nic neudělá,“ volá na mě pán, pes opravdu nevypadá nebezpečně, jenže si mi lehá neustále do cesty.
Pánovi vysvětlím, že jsem se domlouvala na přespání, nic netuší, prý musíme počkat na manželku, která je s dětmi pryč. Dám si zatím pivo a obdivuju dvě zrzavá koťátka. Konečně dorazí paní s dětskou sedačkou a krabicí hub, tatínkovi podá informace, kdy naposledy kojila a v klidu si zapálí. Následně komusi do telefonu líčí, jak mají děsně práce, protože všechna podobná zařízení široko daleko už mají po sezóně. Po skončení hovoru mě obligátně vyzpovídá, mojí hlášce o ztrátě strachu s přibývajícím věkem se přehnaně směje, nejspíš je mladší než já. Piju druhý Budváč a bojuju s mobilem zatvrzele odmítajícím chytit cokoliv jiného než slabý rakouský signál, třikrát musím odklepnout zapnutí dat, když se najednou přiřítí brečící dítě, že ho kousnul pes. Ten mladý borderák, prý něco podobného neudělal poprvé, naštěstí nekrvavý otisk zubů přijdou okouknout zřejmě všichni místní obyvatelé. Holčičce brzy otrne a poučí mě o jménech koťat (Mufínek a Budík) i staršího, hodného psa (Ben). Před osmou se paní s pánem vystřídají v nedařícím se uspávání mladšího potomka, za padajícího soumraku se odeberu do chajdy a následně do sprchy, na druhý pokus zaplatím a než se vykoupu, stojí se na jedinou sprchu fronta. Udělala se pěkná zima, chatička není nijak izolovaná a přímo pod dveřmi slušně táhne. Pod tenkou dekou si čtu a dá mi dost přemáhání si jít vyčistit zuby. Jdu nakonec dvakrát, poprvé bez pasty, a baterka mi podezřele málo svítí, zalituju zbavení se vybitých baterií z foťáku při první příležitosti, do čelovky by bohatě stačily. Jako by rušení hlídače Bena bylo málo! Zamknu se a zalezu zpátky pod deku, tak jedině je teplo.