Rysan

Kupodivu se i po včerejším martyriu proberu už před budíkem, posbírám usušené věci z podlahy a koupelny a je pomalu čas na snídani. Většina přítomných mluví německy a proti mně, která jsem si suverénně přišla ve sportovním oblečení bez bot, působí jako jiná společenská vrstva. Po deváté se jdu odhlásit, zrovna nějaké dvě expertky dolují z dvojice za recepčním pultem fakturu použitelnou k proplacení, jsem si to zase vybrala, následně bez nehody zaplatím i já. Slečnu ubezpečím, že jsem plně připravena, nějakých asi dvacet kiláků do Rožmberka mě nemůže rozhodit, a vydám se zpátky k centru. Před ním odbočím ke Stezce korunami stromů, vynechat ji i potřetí by bylo přece jen moc, cestou potkávám spoustu lidí, co už největší atrakci zjevně mají za sebou. V doprovodu armády Němců vyrazím vzhůru, rychle míjím adrenalinové chodníčky, nějak mi nedělá dobře už jen ta představa. Na rozhledně se chystá velká akce, Horská služba bude předvádět snesení raněného a slaňování se psem, přípravy trvají, sednu si na zem. Jen kousek vedle se culí mladá paní, co seděla ráno u vedlejšího stolu, z výkladu má na rozdíl ode mě kulový, zato se zoufale snaží udržet pod kontrolou nudící se batole. Z pohledu dolů, kde „raněný“ přistál, se mi neudělá dobře a sejdu dolů. Osvětu první pomoci snad akutně nepotřebuju, už z bezpečí zkouknu další adrenalinové ukázky a mám nejvyšší čas na sestup. V Coopu pod lanovkou nakoupím, v centru vyberu peníze a pořídím nějaké ty pohledy a dřevěné známky. Musím opět čekat, slečna vykládá anglicky mluvící bandě o možnostech vyžití s dětmi. V přístavním stánku na kraji kempu si dám kafe a konečně vyrazím na další cestu. Projdu v doprovodu klubu seniorů pod hráz, Vltava je tam najednou malinká, a pokračuju směrem k Loučovicím. První úkol je jasný, najít místo, kde se najím. Navzdory provozu pěšáků, kolistů i aut se zadaří a záhy pokračuju dál, jsou to Loučovice nebo Lovosice? Na návsi si udělám pauzu za nemalého zájmu místních bezdomovců a dalších existencí a valím dál směrem na Vyšší Brod, podle ukazatelů je to kousek. Nemalý kousek, je opětovně skoro pět, když si polomrtvá poroučím u kláštera kafe a džus, tenhle koktejl mě snad postaví na nohy. Nejradši bych to zapíchla už tady, v koutku duše zalituju zabookovaného ubytování v Rožmberku. Navzdory tomu, že by hrozilo nedojití další den a/nebo konec! Jsem lemra, řeknu si, odhodlaně během nabírání sil dohodnu ubytování na zítřek a vyrazím dál. Nakonec po silnici, bude to o něco kratší na kilometry a snad i milosrdnější na sestupy.
Pochod po asfaltu je nudný a díky uchozeným nohám i pomalý, je skoro sedm, když se doplížím do Rožmberka vydám se hledat po internetu zamluvený pokoj v penzionu U kocoura. Cestou si stačím všimnout, že místní obchod má v neděli zavřeno, pokud se nepletu, zítra je zrovna neděle! Je to nepříjemná zrada, právě tady jsem chtěla doplnit zásoby na další dny postupu místy přece jen méně civilizovanými, snad se nějaké náhradní řešení najde! Recepce v penzionu je zavřená, musím se vrátit na terasu u restaurace, kde mě jak jinak než blonďatá servírka odešle zpátky, že někoho zavolá. Vcelku mladý majitel se diví, že ženská podniká takovouto výpravu, okomentuju to po svém, že čím jsem starší, tím míň se bojím, a ve dvaceti by mě taková věc nenapadla. Ve výhodě je on, zrovna si opisuje údaje z mojí občanky, ubezpečí mě, že je starší. Odhaduju, že ne o moc. Osobně mě provede voňavou chodbou do pokoje s polštáři naaranžovanými do podoby kočičích oušek, jen tak mimochodem mi sdělí heslo na wifinu a odporoučí se. Lehce se zcivilizuju a vydám se na terasu doplňovat tekutiny již ověřeně nevhodným způsobem. Předsevzetí dát si jen jedno vezme rychle za své, pivo stylově pojmenované Kocour je překvapivě dobré a za stálého boje s vypadávající wifinou konzumaci násilně utínám po druhém. Mezitím nafasuju deku a polštářek pod zadek, kraťásky nad řekou v již ne teplém večeru zjevně zanechaly dojem! Kočičky tu jsou snad všude, ale tu živou tuším jen díky mističkám u vchodu do maličké místnosti s pípou a barem.
Na pokoji je překvapivě také chladno a od pohledu laciné tenké deky zahřátí neslibují, navíc dovnitř s překvapivou intenzitou proniká hluk zvenku a já jen doufám, že v noci bude klid. Stáhnu aspoň rolety, opětovně využiju zrovna chvilku fungující wifinu k zajištění noclehu na pozítří a musím se dost přemlouvat k vylezení z postele, abych si aspoň vyčistila zuby.