Rysan

Budím se vcelku brzy, zato s pěkným bolehlavem, doplňovat tekutiny alkoholem nebylo moc chytré! Po vyhrabání z peřin jako první kontroluju stav své výbavy, ne všechno doschlo. Sbalím, co jde, a vydám se na snídani objednanou po ubezpečení, že je podávána už od půl osmé. Prostřený je jediný stolek, pochopím, že pro mě, na talířích vzorky od salámů přes sýry po sladká mazadla a perník, bokem najdu pečivo, palačinky, musli atakdál, vrhnu se na průzkum neoznačených várnic. Obsah jedné bez problému identifikuju jako čaj, ve druhé asi měla být káva, ale v reálu jde o slabě obarvenou tekutinu bez chuti, vůně a zápachu. Budu muset vydržet nějaký kus cesty, než půjde koupit opravdové kafe. Nikdo jiný ještě nesnídá, dokonce ani na osmou není aktivita vyvíjena, cestou zpátky na pokoj zjistím, že vstup ve venkovním obutí je na pokoje zakázán. Trochu pozdě! Projdu si dnešní trasu, důrazně si zopakuju, že jít po modré znamená jít po modré a nepřebíhat na zelenou. Dobalím svou výbavu, potěší mě stále funkční technika, asi to nakonec nebylo tak hrozné, a ještě není devět, když dole vytahuju kartu k placení. „Tak to sme v pytli!“ Zkonstatuje pán a ukáže na terminál. „Já s tim neumim... Neumíte to náhodou?“ Náhodou to umím, ověřím si částku, o kterou mám ochudit své konto, a potřebné úkony provedu sama. Po obligátní zpovědi z plánu dalšího postupu slezu do centra, v ještě vykradenějším obchůdku nakoupím, u stánku pořídím nějaké ty drobnosti a vydám se směrem na Nové Údolí. Všude je plno vytěženého dřeva, dokonce potkám pár naložených náklaďáků, tady nebude první zóna! Lezu jak šnek, říká se, že třetí den je kritický, vážně bylo chytré plánovat na tento den asi nejtěžší etapu? Nikdy jsem na tohle nehrála, zobu vůbec první hroznové cukry a následně balím batoh i techniku do nepromokavých obalů, neboť opětovně poprchává. V Novém Údolí jsem se solidním zpožděním, tohle by nešlo, přesto sejdu až k hranicím a poručím si kafe. Je rovněž slabé a naředěné, ale přece jen lepší než u snídaně, u vedlejšího stolu sedící grupa vesele probírá všechno možné od geneticky poškozených dětí přes kardiovaskulární nemoce po endoprotézy. Uklidní mě, že jedna z nich je zřejmě lékařka na penzi, tedy si poradí, přesto rychle dopiju, pořídím pár fotek a mažu po červené do mírného neubývajícího kopečka. Cosi na mě sedne, pustí to křídla, pomoc, to je takovej ten kloš! Co že to přenáší za nemoce? Konečně se terén mění v horský, cedule upozorňující na státní hranice naznačuje, že bych už nemusela být daleko. Místo lesa postupně jdu džunglí protkanou stojícími, popadanými i poraženými souškami, a po jedné už se můžu obdivovat mlžným výhledům z Třístoličníku.

Po obědě si chci dát pořádné kafe, napřed si ovšem doliju vodu a až pak si všimnu německy psané cedule pravděpodobně oznamující, že není pitná. No, co se může stát nejhoršího! Nakráčím suverénně do restaurace a anglicky požádám o kafe. Servírka rozumí velmi dobře, leč mluví neohroženě německy a když to nezabírá, přidá ruce a nohy. Dopiju, zaplatím, centy jí nechám (jak se těch pár drobných éček ponechaných v peněžence „kdyby náhodou“ hodí!), z okna zaregistruju padající kapky. Němci se houfují pod stříškou, s úžasem zjišťuju, že prakticky neprší, a vydám se dál střídavou mlhou po vytyčené trase Trojmezná-Trojmezí-Plechý. Na nejvyšší vrchol české části Šumavy dorazím po třetí, nafotím, kouknu do mlhy a pokračuju v překvapivě pomalém postupu. Značka, kterou si pamatuju z devadesátek, je dnes naučnou stezkou na vlastní nebezpečí, neohroženě na ni vstoupím a tak začne pravé peklo. Sotva metr široká cestička po šutrech a kořenech, v džungli nelze odhadnout fázi postupu, slezené přibývá, ke slezení snad neubývá, navíc mi počasí předvede, že hůř může být vždycky. Ano, začne lít, hlavou mi proletí nevhodnost vstupu na takovou cestu za takových podmínek, návrat k lepší cestě ovšem v úvahu nepadá, už jsem slezla dost a nejspíš bych za světla nedošla. Nepomáhají ani pracně vyvolávané vzpomínky na všemožné hnusné sestupy a finální úlevu po nich, navíc podomácku přilepené poutko jedné z holí zahlásí, že stačilo, a povolí. Mimoděk si vzpomenu na „Tekiniho výhole“ které si na slevovém portálu před lety koupily dvě expertky do Bulharska, pobavení je prchavé, nejradši bych si tu sedla a brečela. Po páté mě temný tunel vyvrhne vedle Plešného jezera, touhle dobou jsem myslela, že budu docházet do Nové Pece, podle ukazatele zbývá ještě devět a půl kilometru. Nikde ani živáčka, kdo by v tomhle počasí někde výletoval, ale krátká pauza je nutná. Úlevou nad koncem hrůzného sestupu si nevydechnu, ale málem sednu rovnou na zem, tělíčko toho začíná mít dost, teď ještě ne, tady není kde přenocovat! Na odpočinek si povolím přesně čas nutný na jídlo a pití. Snažím se seběhnout dolů do soumraku, ten ale v lese při zatažené obloze přichází neskutečně brzy, minu spoustu míst známých z dětství, na nostalgii není čas.

V dáli se ozve štěknutí, to jako fakt nebo mám už z únavy halušky? Zastavím, zaposlouchám se, ptačí řev opět vystřídá zaštěkání. Vlk? Těch u nás moc není, nepravděpodobné. Pes? Jedině toulavý, a pes bez pána není proti divokým zvířatům výhra, spíš naopak, přidám do kroku, ať jsem z toho lesa co nejdřív venku. Liška? Ty se už lidí nebojí, hlavou mi probleskne hororový scénář zítřejšího návratu do Prahy a to rovnou na Bulovku. Letím po silnici, co mi bolavé a nejspíš i sedřené nohy dovolí, konečně potkám lidi, paní se o pána dost opírá, civilizace tedy nemůže být daleko. Ale je, navíc se nakonec raduju předčasně, jsem teprve v Lázi, předměstí Nové Pece, a ještě zbývá ujít přes dva kilometry. V šeru mi přes cestu přeběhne srnka, konečně jsem skoro v půl osmé v cíli a vydám se shánět sprchu a postel. Většina penzionů má již po sezóně zavřeno, první otevřený je obsazený, ten hotel vypadá velký, to by mohlo vyjít. „Vláček houká. Pani nehouká, pani de.“ Vysvětluje tatínek sotva chodícímu dítku na terase. „Stan nemáte?“ Sonduje pán v restauraci, kam neohroženě vstoupím a požádám o nocleh. Chce se mi brečet, jsem ochotná si lehnout na podlahu, naštěstí se ukáže, že mě pouze dočasně opustil smysl pro humor. Muž prohrábne krabici s klíči, jedny vezme a odvede mě nahoru za výkladu, do kdy si lze dát jídlo, kde ho najdu posléze a jak na internet. Pokoj je pěkný, dokonce se v něm lehce topí, vybalím věci k dosušení, umyju se a prozkoumám ledničku, že bych si tam něco vybrala? Než k tomu dojde, je čas jít spát.