Rysan

Ano, už je to tak, letošní dovolenou (a první opravdovou po roce) jsem strávila na Balkáně. Zde je detailní popis zážitků:

1. den 24.8.2010

Budím se už po sedmé, asi se tak děsně těším na spaní v buse a stanu, že mě to v posteli zkrátka a dobře nebaví. Nasnídám se a místo balení se pilně oddávám své závislosti na internetu (to bude detox!). Po svačince a cvičení se konečně začnu balit, do toho vařím oběd ze všech možných netrvanlivých zbytků v lednici a kontroluju Facebook. Kolem půl třetí dobalím, poklidím v bytě, dám si sprchu a odnesu odpadky. Ještě rychle povypínat co se dá, zkontrolovat vodu a plyn a můžu vyrazit. Na Černý Most dorazím na čas, za Agipem už stojí fialový bus (hned mi byl povědomý J), ale zatím se nenakládá. Také zjišťuji, že mě sháněla Danča. Vyřídím konzultaci a rozhlížím se kolem, lidí už dorazilo dost. Hlavní průvodce Michal odškrtá příchozí, nalodíme se do busu a už jen čekáme na slečnu, která si cosi nechala v metru. Mezitím navštívím WC na pumpě, vydřiduška mě nechá zaplatit 10 Kč, že já nešla do KFC! V 18:40 je vše v pořádku a můžeme vyjet. Cesta se vleče a do toho mi otec vynadá, že si mám zrušit hlasovku, kterou vůbec nemám. Do Brna dorazíme ve 21:20, a zatímco jedinci zde nastupující nakládají, vydám se na WC. Místní Tesco zavírá už ve 21:00, projdu tedy odporným tunelem na vlakovém nádraží k rovněž draze placeným, ale vcelku pěkným toaletám. Po návratu k busu ještě poslední telefonát mámě a ve 22:00 pokračujeme směr Slovensko. Ještě v Brně jsem přesazena na zadnější dvojsedačku, ale to mi neva. Naši průvodci obcházejí bus a představují se, to jsem ještě nazažila! Následuje hygienická pauza na pumpě u hranic. Zobnu Prothazin a těším se do náruče spánku, přesto zaregistruji slovenské i maďarské hranice.

2. den 25.8.2010

Celkově toho moc nenaspím, to se docela divím! Nicméně v 6:20 stejně dojde k hromadnému buzení na chorvatských hranicích, nejdříve čekáme, pak nám vyberou pasy a až po hodné chvíli je průvodcům vrátí. Již za jízdy nám je rozdají, no aspoň celníci tady dávají razítka! Nasnídám se (tradičně jsem si zapomněla něco koupit, takže se spokojím se sušenkami ze zásob do hor) a posléze zjistím, že dávkovač s léky povolil a v kabelce mám pestrou směsku z ranních a poledních dávek. Kupodivu se mi podaří všechny tabletky vylovit a zaklidit do správných chlívečků. O půl desáté jsme na bosenských hranicích, ještě nás Chorvati vyženou z busu a stojíme frontu u okénka jako za starých časů! Ale razítko tentokrát nedají, až bosenský celník obcházející bus. Kousek za hranicemi zastavujeme na pumpě, vyčistím si zuby a chci si koupit vodu, která mi dochází. Jenže ouha, chtějí bosenské marky a já mám eura. Vodou šetřím jak můžu, ale stejně poslední padne na oběd. Vytažená čočková pomazánka je nafouklá, sice nesmrdí zkaženinou, ale stejně ji radši věnuji odpaďáku a vylovím tataráčka. O zažívací potíže hned zkraje opravdu nestojím! V půl třetí dorazíme do Travniku a první cesta vede do směnárny. Vyměním 50 euro, kdyžtak se stavím ještě někde. U mešity naberu vodu a napiju se, poté pokračuji v šíleném horku na místní hrad. V areálu navštívím odporné WC, moje podezření z busu se potvrdí, příroda se přihlásila o slovo. Moc nechápu, proč na hrad vybírají vstupné, celkově tam toho moc k vidění není! Vrátím se do města, kde si uvědomím, že jablko na svačinu zůstalo v buse, a vydám se na nákup do místního Konzumu. Nakoupím jablka, nějaké mléčné výrobky a neodolám zmrzlině z chladícího boxu. Nemají tu černý čaj, což mě docela překvapí, musím obejít několik menších krámků, než ho seženu. Ještě nakoupit pohledy a pak už se jen tak poflakuju. V 17:00 odjíždíme, na večeři si dám jablko a před sedmou dorazíme do kempu u Sarajeva. Postavíme stany a hurá do sprchy umýt si mastné a uválené vlasy. O půl deváté začíná seznamovací karimatka párty, je už tma, takže si nikoho nepamatuju. Prohodím pár slov s nejblíže sedícími a vytratím se spát ještě před desátou.

3. den 26.8.2010

Budík mi zazvoní v 7:20, v klidu se nasnídám a upravím a úderem deváté jsem připravena vyrazit do místního Muzea tunelu. Je moc zajímavé, ale místy až drsné, sám průvodce ho prý budoval! V průběhu stavby se prý běhalo po povrchu, což bylo značně rizikové, lidí tam zastřelili dost! Tunel je vskutku úsporný, dám si ránu do hlavy! Po prohlídce muzea vyrážíme na túru k vodopádu Skakavac, hned na úvod lezeme na poledním slunci do kopce a tohle není Matyho tempo, jsem úplně vyřízená a přemýšlím, co se sakra stalo s mojí fyzičkou. Nicméně kolem druhé k vodopádu dorazíme, po nezbytném focení v poklusu sním oběd a následný výstup již v pohodě dám (že by můj typický dopolední nedostatek energie?). Část výpravy šla poslední úsek naopak, tenhle nářez si tedy ušetřili. Cestou ještě sváčapauza a před čtvrtou dorazíme na kolibu, kde si dáme místní Sarajevsko pivo (výborné!). Většina lidí si dá i jídlo a pak je už čas na dokončení sestupu k busu. Ještě rychle obdivujeme plnou klec štěňátek. Do kempu dorazíme po sedmé, stany nám nikdo nevykradl a dokonce je i teplá voda ve sprše. Jen tak mezi řečí se dozvím, že tenhle kemp je oproti dalším luxusní. No nevím, slibovali kempy na západní úrovni a tady turecké záchody a špína. Tma v osm je protivná věc, chci jít spát, ale průvodkyně Martina mě vytáhne s dalšími na procházku. Nakonec dojdeme až k prameni Bosny, foťák jsem si nevzala, ale stejně je tma a pramen zas takový zázrak není. Zato cesta alejí je nebezpečná, navzdory pokročilé hodině tu místní mládež čile předvádí přímo akrobatické kousky na kolech i bruslích. Cestou zpátky narazíme na další partu z našeho tábora, prý máme nabrat řidiče Fandu, že se rozhodl nejít dál. Dáme se do řeči a vida, ukáže se, že jsme spolu byli na Korsice! Tak proto mi byl bus povědomý! Ve 22:40 zalezu konečně do spacáku.

4. den 27.8.2010

Po budíčku opětovně v 7:20 a nezbytných výpravách vyrážíme směr Sarajevo. Projdu si pěší zónu, spíš jen pro info co kde najdu (cestou se mi frajer snaží vnutit simku jakési místní sítě a děsně se diví, že nejsem místní), a vydám se do jedné z doporučených mešit. Jenže ouha, před vchodem sedí baba, cosi na mě pořvává a naznačuje, že mám vypadnout. Asi se jí nelíbí moje sukně nad kolena či co. Vyšplhám tedy do Latinské čtvrti a dále nahoru na vyhlídku. Pěkně ze mě lije, je aspoň 35°C, a to ještě nebylo poledne! Naštěstí jsou po celém městě fontánky s pitnou vodou. Z pohody v parku sejde díky žebrákům. Vrátím se na pěší zónu, koupím pohledy a zapadnu do místní buregdžnice, kde si poručím sirnicu a zeljanicu. To místní dobroučké pivko nemají, spokojím se tedy s minerálkou. Plněné listové těsto je pěkně těžké, udělá se mi skoro špatně, a digestiva v kabelce samozřejmě nenosím! Ještě v klidu u stolku napíšu pohledy domů, důchodcům a do práce. Oběd se mi mezitím slehl a tak můžu bez obav vyrazit na poštu. Přes několik lidí se dostanu ke správnému okénku a pohledy pošlu. Snad dojdou! Cestou objevím na levé noze puchýř, evidentně z první túry, necítila jsem ho! Pokračuju v cestě, až dojdu k obchoďáku, který má jednak sociálky a také nezbytnou samoobsluhu s jídlem. Nakoupím a vydám se zpět, v uličce s tureckými obchůdky narazím na průvodkyni Martinu a pár dalších lidí. Lezu tedy s nimi (a dvěma igelitkami s nákupem) na další vyhlídku z pevnosti, Martina se cestou vycachtá ve všech fontánách. Nakonec vylezeme až k rozbořeným kasárnám, které hlídá voják. Ruiny prý mohou být zaminované, tak asi proto. Na sestupu mi Martina sebere jednu z igelitek (ironií osudu tu lehčí) a nacpe si ji do už tak plného batohu, že se na to prý nemůže dívat. Takto dorazíme k busu a jedeme do kempu. Ještě se stačím dozvědět, že mešity jsou zavřené kvůli ramadánu, aha! Po sprše, ošetření puchýře a menším odpočinku se vydám k bývalé olympijské vesničce a městské aleji, k pramenům se ale znovu neploužím, je pořád horko. V kempu si vyluštím pár obrázků a začnu balit na dvoudenní túru. Je mi nějaká zima a bolí mě hlava, jsem snad chytla úpal či co! Lupnu si pro jistotu Paramax a do spacáku zalezu už po deváté.

5. den 28.7.2010

Budík mám nastavený na šestou, ale budím se už předem. Zimou! Po snídani a hygieně dobalím věci a odvleču je do busu. Vysmátý řidič Pavel poznamená, že jsem vynechala večerní posezení. Ještě loučení s místním kempovým kotětem a v osm můžeme vyrazit do bývalé vesnice Suha, kde před jedenáctou nahodíme bágly. Pavel si ještě přeje donést beránka. V horku lezem do kopce, naštěstí máme časté pauzy. K Trnovačku jezeru dorazíme asi v 15:20 a hned stavíme stany. Samozřejmě se mi to povede přímo na bodlák a ještě mám propálenou předsíňku, zjevně od vařiče uklizeného moc brzy. Vyrazím pro vodu ke vzdálenějšímu (prý lepšímu prameni), no nevím, přijde mi zbytečně studená. Dojdu si umýt nohy do jezera, koupání nepadá v úvahu, navíc ani takové teplo není, i když spousta lidí do jezera naskáče. Ještě najít druhý pramínek, napoprvé ho přejdu, až potom se zorientuji podle nějakých frajerů. Ti se samozřejmě snaží opět komunikovat v místním jazyce. Na večeři si dám brusinkovou Corny, na polívku nemám chuť, a poté se jen tak poflakuju ve stanu. Následuje ubrousková pseudohygiena a jen se setmí, lezu do spacáku.

6. den 29.7.2010

V noci se vzbudím, nejsem si jistá, zda prší nebo jen fouká vítr. Zima mi ale není, takže vesele spinkám dál. Ve 3:20 se budím znovu, tentokrát si jsem už jistá, že pěkně chčije a okolní teplota také značně klesla. I tak vstanu podle plánu ve 4:40, vypravím se a doufám. V 6:00 Michal odloží odchod o půl hodiny, nicméně ještě před jejím uplynutím déšť vehementně přidá a o další půlhodinu později padne mlha jak mléko. Navíc začne být i úděsná zima, vybalím již zapakovaný spacák a zalezu do něj. Ostatním bylo zjevně hned jasné, že z Magliće nic nebude, takže vstávají až kolem osmé, kdy stále mrholí, je mlha a zima. Já si ve stanu čtu až do půl desáté, kdy se Michal skamarádí s místním bačou a nechá nás všechny pozvat na prohlídku jeho koliby, prý 15 minut od jezera. Je to sice dále, ale má tam vcelku teplo a útulno, dokonce rozdělá oheň a už ochutnáváme domácí mléko, kajmak, sýr i chleba. Od kouře se pěkně vyudíme, průvodci ještě nakoupí pro všechny sýr a kajmak a razíme zpátky sbalit stany a vyrazit dolů. Tenhle výlet jsem podcenila, bandáže by se hodily! Pár šílenců v čele s neuvěřitelně ukecaným Lukášem vyrazilo na Maglić, ale i oni se stačí před polednem vrátit. Mrholí furt a převléct se do krátkých kalhot je horor. K busu dorazíme po třetí hodině, naložíme věci a po nezbytné očistě bot s úlevou nasedneme. Průvodci v jakési příručce vyčetli, že v jedné z vesnic po cestě je mimořádná koncentrace jakýchsi specifických náhrobků a chystají zastávku, pročež jsem nucena se převléci do slušného oblečení, namalovat se nemůžu, zrcátko zůstalo v batohu dole. Nicméně místní o náhrobcích nic nevědí, asi to byla příručka předválečná J. V kempu v Blagaji jsme o půl sedmé, postavím odporně mokrý stan a valím do sprchy, dokonce teče i teplá voda. Tušení nezklamalo, na levé patě v tvrdé kůži mám parádní puchýř. Urovnám si své propriety ve stanu a už se všichni hrnou k dělení sýrů zakoupených od hodného bači. Ještě zaplatit zítřejší ekofarmu s obědem a už sedám s pár dalšími lidmi a místním kotětem na schůdky u řeky (aby zas někdo neřekl, že se straním). Ostatní ale po vypití otevřené láhvinky vyrazí do hospody, takže o půl desáté zapadnu do již vcelku suchého stanu.

7. den 30.8.2010

Asi ze zvyku se vzbudím v 6:45, nicméně vzhledem k volnému dopoledni se do vstávání nehrnu a podřimuju až do osmi. Po snídani se vydám zkolaudovat místní obchůdky, všechny pultové a nepříliš vybavené, takže nákupy jsou veselé. Jablka a mléko v tašce jsou vcelku úspěch, místní opravdu příliš nespeakujou! Vypiju půlku mléka, k tomu si dám kus toho dobrého sýra, kajmak jsem si nebrala (jednak je na mě hutný a také se mi hnusí způsob přípravy). V poledne vyrazíme na místní hrad, cestou začne pěkně pražit a já nejsem namazaná, což před závěrečným výstupem aspoň částečně napravuju. I tak se spálím za krkem. Na hradě si to moc neužijeme, Michal popohání k návratu kvůli ekofarmě. Před druhou dorazíme do kempu, převleču se do sukně a hurá na ekofarmu. Točením busu ztratíme přes čtvrt hodiny a už mám hlad až k hypo! Po vystoupení z busu ještě průvodce Kuba ukazuje želvu a ve stanu má prý ještěrku. Na ekofarmě se nejprve uvítáme s oslíky a už můžeme zmateně pobíhat kolem stolů a hledat ten nejvýhodnější. V domnění, že vegetariánské menu nezahrnuje teplé jídlo si naložím spoustu sýrů a chleba, poté ještě nafasuju sirnicu a přesolené brambory. Na závěr se dorazím dvěma hrnky jogurtu, který frajeři prorokují jako příčinu brzkého boje o jediné dva WC v kempu. Pěkně fučí a je mi zima, naštěstí oběd zahrnuje i místní přeslazenou kávu, jenže miniaturní kalíšek hned vychladne. Co dodat, mikina by se hodila! Do kempu se vrátíme v půl šesté, vyfotím si želvu (ještěrka prý utekla?!?) a rovnou se vydám s další bandou do místního původního tureckého domu. Vyžadují zde zahalení, navleču tedy mikinu a šátek s marihuanovými listy, ale maník mi stejně podá zavinovací sukni à la číšník (moje je krátká) a šátek připomínající spíš plenu (lezou mi vlasy). Takto obydlí neznesvětím a po vyzutí (ať žijí plísně) můžu po koberci nahoru. Ještě nákup suvenýrů a razíme na pivo. Nakonec skončíme naproti kempu. Zatímco popíjíme, začne bouřka a pěkně lije. Sedíme už nasucho, i číšník zalezl, a čekáme aspoň na zmírnění, abychom mohli vyrazit zpátky přes most. Po přeběhnutí se začnu chystat do postele, během čištění zubů u venkovní výlevky pěkně přidá a do stanu tedy lezu pěkně promočená. Odhodím mokrou mikinu, tílko i sukni a po desáté zalezu do spacáčku!

8. den 31.8.2010

Vzbudím se po šesté díky neobvyklému ruchu venku, dokonce zapochybuju o nahlášené době odjezdu. Nakonec usoudím, že přeci by se nejelo už v 7:30, a vstanu tedy podle budíku před sedmou. Samozřejmě správně, vyráží se v půl deváté, hafo lidí ještě teď spí. Takže v 8:30 vyrazíme do Međugorje a po deváté se vydáváme na Křížovou cestu. Samé ostré kameny, v sandálech luxus, a navíc nás brzdí davy Italů modlících se u každé zastávky. Po hodině dorazím na vrchol a rozhlížím se, fascinována spíš modlícími se davy neuvěřitelných rozměrů než místem samotným či výhledem do okolí. Po půlhodině na vrcholu si uvědomíme nedostatek času na sestup a vyrážíme. Cesta je k sestupu ještě horší a brzdí nás další, mnohem větší davy modlících se Italů a Němců, navíc je i chladno a již tradičně jsem si nevzala bandáže. Po jedenácté jsme se slávou dole, mléko na svačinu se mi částečně vylilo do kabelky a sýr mi napotřetí taky už nechutná. Ve čtvrt dorazí bus, nasedneme a hurá do centra poutního místa. Jen nakouknu do kostela, už mě Martina tahá ven, mám totiž kraťasy a tady oblečení berou dost vážně. Zapálím aspoň svíčku na dvorku u Ježíše a ve zbylém čase si projdu krámky se suvenýry. Naberu vodu na pití i suvenýry a už musím letět k busu. V jednu dorazíme k vodopádům Kravica, sestoupíme dolů a po okouknutí okolí (koupat se stále nemůžu) se usadím s Michalem v hospodě, kde hlídáme věci Lukášově bandě. Ožujsko pivo teda nic moc, navíc s postarším číšníkem se domluvit na jídle bez masa nelze, uspěju až u mladého klučiny, o kterého dostanu za tři marky bílý rohlík se sýrem a rajčaty. Až na trošku ajvaru tenhle oběd nestojí za řeč. Po dopití nijakého piva vyrazíme s Michalem namočit si nohy, nakonec mě přemluví k brodění u vodopádu, docela si to užiju, ještě v hospodě Pavel, co po mě od prvního dne pokukuje, povídá, že vypadám vysmátě. Pak už je čas vyrazit směr Počitelj, opravdu se jedná o návrat zpět, staré cesty, staré domy, žádné obchody. Dole nakoupím suvenýry a nějaké dárky a v půl sedmé jsme už v kempu. Vydám se nakoupit jídlo na zítra, vzdálená samoška zklame, nakonec se mi povede domluvit přes pult v jiném krámku. Mokré věci konečně vyházím na stan sušit, uvnitř neuschly, mrchy! Z mytí hlavy sejde, jednak je chladno a pak se zakecám u stolků, jen si odskočím na rychlou studenou sprchu (po ní konečně propíchnu inkriminovaný puchýř) a spát jdu až před půlnocí pěkně vymrzlá.

9. den 1.9.2010

Ze stanu se vyhrabu kupodivu už v osm, stále vymrzlá. Po snídani (poslední instantní kaše, to se divím, většinou to tahám zpátky!) zvládnu u řeky opilovat odporně dlouhé nehty, díky stálému chladu si mytí hlavy opět rozmyslím. Cestou do Mostaru dám svačinku a už vystupujeme na parkovišti, kde se k nám vrhnou žebrající dětičky. Nafasují hroznové cukry, ale k odchodu se nemají, takže zdrháme směr centrum. Pěkně si pobloudím při již tradičním hledání WC (až na nádraží a draze placené), následně opět bloudím, až se dostanu do centra. Projdu si muzeum Starého mostu a dalším blouděním objevím supermarket, kde nakoupím mléčné výrobky na nadcházející dny. V buregdžnici si poručím zeljanicu a jogurt, nicméně domluva s prodavačkou je nemožná, tudíž dostanu místo talíře papír a igelitku a jako bezdomáč poobědvám na lavičce u místního gymnázia. Další drahnou dobu strávím couráním po pěší zóně, nákupy suvenýrů a dárků a následně hledáním vody (fontánek je v Mostaru neobvykle málo) a WC, nakonec zapadnu za kontík v opuštěné uličce. Cestou ještě navštívím směnárnu. V místním hotelu si poručím tradiční sladkost tufahija (plněné jablko) a kafčo, jenže tady to funguje v západním stylu a dostanu preso, čímž zapochybuji i o věrohodnosti tufahiji (nicméně je výborná). Ještě nakoupím jablka na místním trhu a chléb v pekárně. Na zítřejší snídani neodolám domněle tvarohovému závitku. Takto vybavená (zase samé igelitky, proč sakra machruju s kabelkou!) dorazím na parkoviště. Ranní dětičky si tentokrát vzaly na pomoc maminku s miminem v náručí a dalším evidentně na cestě, která mi zastoupí cestu a pořvává „Damo jedna jábuka!“. S úlevou zapadnu do busu, od jehož dveří právě Pavel vyhání další žebrající děcko. Za busem kempují cikáni, fotíme, jenže je to začne bavit a řidiči se bojí o bus, tudíž kousek popojedou. Po páté jsme všichni a můžeme vyrazit. V kempu se osprchuju opět studenou vodou (pak zjistím, že sprcha je na solární ohřev), puchýř se mi zase brutálně nalil, tudíž použiji těžší kalibr v podobě manikúrních nůžek. Ještě v krámku za mostem koupit pivko a můžu kecat. Po vypití plechovky se vytratím do stanu balit a v devět za hluboké tmy zapadnu do spacáku.

10. den 2.9.2010

Krásně se mi spí, ale už v půl šesté musím vylézt do nehorázné zimy. Po snídani (závitek byl sýrový, naslano) dobaluju, na stanu mi různě roste plíseň, stírám to kapesníky, naštěstí se nazažrala! Do busu dovleču věci už krátce po sedmé, nicméně ostatní si to naplánovali na půl osmou a nepočítali nějak s nakládáním a otáčením busu, čímž nabíráme zpoždění. Po deváté jsme na Rujišti, ještě dochystat a můžeme jít. Hned zkraje dvakrát zabloudíme, Michalova GPS připomínající designově spíš starý typ mobilu je nám na nic. Správnou cestu ale najdeme. Na první pauze před minovým polem mi začne téct z nosu, asi očista organismu v horách. Projdeme jak husičky za sebou minové pole a stoupáme dál. U bývalé chaty v rekonstrukci dáme oběd, nabereme kýblem poněkud pochybnou vodu a definitivně u sebe identifikuji alergii na místní trávy. Nastříkám Livostin a jdeme dál, lehká část výpravy to po jedné otáčí. Ještě svačinka a po chvíli už odhazujeme batohy a pokračujeme na Zelenou Glavu. Pes, kterého jsme nabrali už v Rujišti, nám hlídá věci, zatímco se škrábeme odporným terénem na vrchol. Nahoře jsme ve čtyři, nafotíme sebe i okolí, pošlu pár SMS a samozřejmě se všichni zapíšeme do vrcholové knihy. Sestup trvá sotva půl hodiny, krátká pauza (stihnu jen WC, jídlo už ne L), nahodíme bágly a sestupujeme na Jezerce. Jde mi to pomalu, všichni mi utečou, což mě stresuje téměř stejnou měrou jako hlad a že pravděpodobně nestihnu večeři. Doslova za pět minut dvanáct, přesněji v 17:40 na Jezerce dorazíme. Spousta lidí se rozhodne přespat v chatě, proto jsem stan netáhla! Vyberu si maličké údolíčko a mezi odpadky a kobylinci najdu i místo jakž takž bez kamenů. Rychle sním Maxinuta tyčku a rozinky a postavím. Vydám se pro vodu, studánka je ještě pofidérnější než předchozí, ale prý tam žije jen mlok. Voda je však tak ledová, že ji prakticky nelze pít. Provedu ubrouskovou pseudohygienu, na puchýř na pravém palci kašlu (je malý) a přesunu se do chaty, kde si na kamnech uvařím čaj. Od Slováků, co už strávili v horách čtyři dny se dozvíme, že k ránu bývá kolem nuly a asi i pod, už prý zažili zamrzlou vodu. Mezi řečí také zaslechnu, že ve studánce jsou prý škrkavky či jaký červi a když z okna zahlédneme koníky, máme jasno! Už už uvažuju o nákupu Vermoxu jen co se vrátím domů, nicméně průvodce Kuba, vášnivý milovník přírody, nám vysvětlí, že strunovec je pro lidi neškodný. Debata o prospěšnosti červů se stačila rozproudit řádně, s postupujícím večerem se téma přesune k sexu, antikoncepci, dětem, promiskuitě atd. Mezitím popíjím večerní detox čaj a kluci mě hecují k vypití dobrého čtvrt litru brandy. Jelikož musím vzít dva Flonidany, nedám se. Po půl desáté a na několikátý pokus se odhodlám sbalit a odejít do stanu, který s notnou dávkou štěstí najdu. Vyčistím si zuby a při krémování objevím první beďar letošní dovolené. Stan nemám postavený tak pohodlně jak jsme myslela, přesto najdu mezi drny místečko.

11. den 3.9.2010

V noci se několikrát probudím chladem, přehazuju bundu na spacáku a kuklím se do něj víc a víc. Budík zazvoní v 5:15, to už necítím nohy. Vyhrabu se ze stanu a dám vařit vodu, kosa je pěkná! Během snídaně (v ledové vodě se mi nerozpouští Maxikalz!) a čištění zubů se ještě ochladí, na stanu mám jinovatku, která též pokrývá veškeré větší listy v okolí. Silou vůle se donutím převléci do krátkých kalhot a sbalím stan. Zmrzlý nejde pořádně srolovat, takže mám problém s jeho vměstnáním do obalu. Vyvleču věci k chatě a vyrazím doplnit vodu. Žádné červy nevidím, ale i kdyby, pít musím! Budíček nebyl vůbec předčasný, po návratu od studánky zbývá do ohlášené doby odchodu pouhých pár minut. Michalova GPS alias Nokia 5110 nezklame, opět zabloudíme, ale i tentokrát správnou cestu najdeme. Počáteční výstup je malý, ani pořádně zpotit se nestihnu a už sestupujem! Cesta dolů je odporná, navíc mi všichni utečou, po půl hodině chytnu psycho, lije ze mě a chce si mi brečet při představě každého dalšího kroku dolů, přestože mě prakticky nic nebolí. Kýžená pauza je v půl deváté, prý to zdržuju a máme stihnout rafty. Po hroznových cukrech a rozinkách se dám jakž takž dohromady a jdeme dál. Jen mám žízeň, voda se díky nízké teplotě moc pít nedá. Ale cesta se mírně zlepší a když se změní v širokou kamenitou s menším převýšením, už nevyšiluju. Ještě mi stačí prasknout puchýř na pravém palci, včera maličký. O další pauze se nasvačím a prakticky záhy už vejdeme do první vsi. U fontánky se konečně napiju a vyměním tu ledárnu za vodu o něco teplejší a hlavně důvěryhodnější. Zjevně půjdeme po asfaltu až na místo srazu s busem, což teda nic moc představa, ale další vesnicí je už kýžený Konjić, kde objevíme krámek. Vezmeme ho útokem, uvědomuju si, že docela smrdím. Michal zavelí nesestupovat do spodní části a počkat na bus tady, čímž se staneme atrakcí pro místí mládež. Podle mě bysme sestup stihli, a už vůbec nechápu, proč mě na té hnusné cestě honili! Bus dorazí v pořádku, naložíme věci a hurá na rafty. Michal ještě stačí domluvit splutí delšího úseku, přijeli jsme proti plánu brzy. V buse se najím a ve 13:30 můžeme vyrazit, kormidelníci mají neoprén, vezmu si tedy aspoň tričko s dlouhým rukávem. Pivo z Konjiće mi nebylo souzeno, během navlékání vesty spadne na kámen a dobrá půlka postříká vše kolem včetně raftu a lidí. Neretva střídá volej a peřeje, které poněkud nezvládáme, zalévá nás voda, párkrát skončíme na kamenech a v posledních, nebezpečných, se otočíme a projedeme je pozadu. Michal kecá s pěkně namakaným kormidelníkem, vojákem a bývalým závodníkem. Ten se sice tváří že šprechní, nicméně ovládá jediné slovo, a to „scheisse“J. Po čtvrté doplujeme do cíle, kde nás už čekají ostatní, převlékneme se do suchého a v nejbližším městě zastavíme na nákupy. Utratím většinu zbylých marek, proč jsem si nevzala kartu?? V buse sním zakoupené sladkosti a nakonec jako prase celou chlebovou placku. Vybaveni na závěrečnou párty dorazíme v půl deváté konečně do kempu u Jajce, postavím nechutně mokrý stan (aspoň že rozmrzl!) a osprchuju se krásně teplou vodou. Porovnání věcí ve stanu se moc nepovede, pouze vyházím mokré nahoru, udělám si místo na spaní a vyrazím kalit. Je zima, ale poslechnu si soutěžní básně a především ochutnám spoustu místních vín, mnozí se pěkně nalijí! Já se díky alergii musím mírnit, spíš jen kecám a v jednu zalezu vymrzlá do spacáku.

12. den 4.9.2010

Brutální zima a sen o babičce mě probudí po pouhých pěti hodinách spánku. Přiobleču mikinu, nohy zabalím do bundy a opět vytuhnu. V půl deváté se probudím definitivně a s odporem vylezu do chladna a mlhy. Po snídani si umyju hlavu ledovkou v umyvadle a zalezu opět do stanu. Kolem desáté vykoukne sluníčko, dosuším věci a během svačiny balím, dřevěné mlýnky u Plivských jezer musím z nedostatku času zatáhnout. Nějak nemůžu nacpat věci do báglu, se mi namnožily či co! Ještě usušit a sbalit stan a můžu se nalodit. Pak už vyrážíme do Jajce, kde nás na parkovišti opět vítá žebrající kluk. Po prohlídce pevnosti naposled navštívím buregdžnici, krompirušu bohužel nemají, spokojím se tedy se sirnicou a kousíčkem zeljanice. Následuje obligátní hledání WC, v nákupním centru jsou zavřené, skončím opět na smetišti. Naberu vodu a koupím si zmrzku, pak už vyrazím směr nejlépe vybavený obchoďák celého zájezdu. Nakoupím na cestu a Mostarsko crno, které mi zachutnalo, z piv mají mizerný výběr, domů tedy vyberu sladké červené víno. Pokladní by mi nevrátila eura, platím tedy kartou, marky už nechci! Holka má problém s čipovkou, asi to k nim ještě nedorazilo! Ale povede se. Koupím pohledy, doplním vodu a vyrazím k busu. Řidič Fanda se zatím skamarádil s malým žebrákem z rána. Ještě technická na benzince a vyrážíme domů. Kolem šesté dorazíme na hranice, čekáme a smažíme se v buse, načež bosenský celník pouze zkontroluje, zda všichni máme pasy. Na chorvatské straně nás vysypou a donutí vystát frontu u okénka, kde nám pasy načtou a orazí. Na první chorvatské benzince zastavíme, ale WC jsou za peníze, takže zapadneme do křoví. Prý hygienická pauza, haha, spíš dehygienizující, zaminujeme celé okolí! Koupit si taky nic nemůžeme, berou jen kuny. Na maďarských hranicích si bus projdou Chorvati a překvapivě i Maďaři, dokonce dva! Následuje několik falešných poplachů se stavěním a po jedenácté konečně nastává mycí pauza. Je pěkná zima a prší. Opět spolknu Prothazin a snažím se spát.

13. den 5.9.2010

Neustále se budím zimou, bunda je na přikrytí malá, nakonec si ji obleču. I tímhle stylem zaspím přejezd na Slovensko a do Čech, kde stavíme na benzince. Informuji mámu, že jsem na území a dále pospávám, asi jsem s tím Prothazinem překombinovala, nemůžu se zaboha probrat. Po šesté vysadíme v Brně první část a pokračujeme směr Praha. Cestou několikrát stavíme na odpočívadlech na výstup, mezitím mi máma píše, ať si to doma užiju, a v 9:40 stavíme na Černém Mostě. Posbírám si věci, nějak mi ztěžkly, nemůžu je unést ještě před koncem loučení! Poslední ahoj, sliby srazu a vyrážím k metru. Na Smíchově čekám na bus, o pár minut mi ujel, všude samí bezdomáči, fakt mě to nebaví, i když se mezi ně tentokrát hodím. Po jedenácté se doplazím domů, dokonce použiju výtah, což běžně nedělám, a odemknu dveře nezvykle prázdného a prostorného bytu. Po jogurtu se pustím do vybalování a praní, k obědu si zaliju kuskus s kečupem a vyrazím do Tesca. Jsem nějaká rozežraná, v nepříliš letním počasí si dopřeju nanuka a následně doma při dalším vybalování (je nekonečné!) splácám veškeré dostupné čokolády. Po složení stanu a karimatky mám místo na tmavé prádlo z koupelny a můžu prát světlé. Víc ale sušák stejně nepojme, sednu tedy k počítači a hned na úvod zjistím, že celá džungle se mi odporoučela do věčných lovišť. Pár zvířat oživím, mezi nimi s trochou štěstí i milovanou tygřici Misty, nicméně na další veterány mi nestačí kredity. Happy Pets i Social City naštěstí moji nepřítomnost přežily! U počítače strávím zbytek večera, ale začnu už psát cestopis.