Rysan

30.8.

Noční chlad má snad ještě větší grády než včera, navíc mám ucpaný nos, alergie nebo reakce na teplotní výkyvy? Budík dvacet minut po páté skoro uvítám, celé tělo mě pobolívá, odvyklo námaze a ležení na zemi a možná jsem včas nezvýšila dávky hořčíku. Stan je orosený tak, že z něj kape, to jsem dlouho nezažila, zadoufám, že to zítra nebude. Nejvíc ocením fakt, že jsem si večer prozíravě nabrala dvě láhve vody, jelikož tak časně samozřejmě ještě neteče. Prý je to kvůli opravě vodovodní sítě. Tentokrát se zvládnu vypravit s předstihem, koupací výbavu opětovně zavrhnu a ještě si stačím zalít kávu vodou z rychlovarky v kuchyňko-koupelně. V sedm vyrazíme do Sedla coby výchozího bodu, cestou vypiju životabudič a kelímek ubytuju společně s teplou mikinou v buse v rámci eliminace nepotřebné zátěže. Bundu si zatím ponechám na sobě, kosa je kvalitní. Ještě zaplatit obligátní tři eura a můžeme se vydat na cestu. Společnost nám dělá další německá slečna, dostala od průvodců spontánní pozvánku na túru, již si druhé dvě prý chválily. Zimu ještě umocňuje vcelku silný vítr, ale šplh do kamenitého krpálu zafunguje a při první příležitosti přivazuju již mírně zpocenou bundu na batůžek. Dovnitř mi nejde nacpat, přitom věcí bych měla mít stejně jako včera. Asi to bude tím, že není pečlivě složená! Po svačině u jezera můžeme vyrazit na hlavní výstup do sedla pod vrcholem. Místo užívání si endorfinů mě zradí hlava, odháním vtíravé myšlenky na katastrofu v případě, že moje tělo tu zátěž nezvládne, bojuju s únavou a postupně i závratěmi. A to nejsme nijak zvlášť vysoko, neustále si připomínám úspěšné výstupy přes 3000, pak 2900 s plnou bagáží, ale není to k ničemu. V sedle odpadnu, vrcholu se však vzdát nechci, zásoby hroznového cukru a mixitek se tenčí, nějak tam tu energii dostat musím! Nakonec si kolem pasu uvážu bundu, spíš kvůli větším kapsám, beru mobil a novou ruličku cukru, hole a batohy necháme na místě společně s odpadlíky a vyrazíme na vrchol. Bojujeme s expozicí, držíme se lan i všeho, co se namane, plechovou bednu na vrcholu Bobotov Kuk nemůžeme milovat více! Pár lidí bojuje se závratí z výšky (rovnou ve dvojím smyslu) a děsí se sestupu po již jednou spatřené cestě, zbytek si užívá ten adrenalin. Na vrcholu je překvapivé teplo a bezvětří, bundu vážně nepotřebuju, ale mobil z ní vytáhnu a pořídím pár fotek, že nějakou vyberu a pošlu vyvoleným do Čech. Cukry přijdou k chuti a potřebě nejen mě, zapíšeme se do vrcholové knihy, rozloučíme se s vrcholem a opatrně vyrazíme na zpáteční cestu. Nekoukat dolů, nekoukat dolů, opakuju si neustále, ale nejhorší částí cestičky je paradoxně zcela neexponovaný závěrečný sešup, který musím dojít bez holí. U batohu rozhodím bundu na zem a natáhnu se na ni. Až po chvíli se můžu zvednout a naobědvat. Vážně máme to nejlepší za sebou už před obědem? Sousedka na kamenech má rybí konzervu, uhýbám aromatu, ale moc to nepomáhá. Sotva dožvýkáme, je čas k sestupu. Pozitivní zprávou se stane fakt, že včerejší vyrážka zmizela a znovu se již neobjevuje. Suť se rychle změní na šutry, na něčem podobném jsem si před pár lety málem odpravila koleno, cesty neubývá a po chvíli mám chuť si sednout jako trucovité dítě a ječet, že dál nejdu. Navíc mám málo vody, v rámci zvládání výstupových potíží jsem zapomněla šetřit a ještě máme před sebou pěkných pár hodin, sice potkáme několik odboček k pramenům, ty ale jsou nejspíš již vyschlé nebo rizikové. Přesto neodolám jako jedna z mála pozvánce do Ledové jeskyně, vstup vypadá nebezpečně vysoko, ale prý je to otázka pětadvaceti minut. Nakonec to zvládneme do prudkého kopce za dvacet, parádu kazí jen fakt, že mě začíná bolet hlava. Vodou musím dost šetřit, v salaši, kam časem dojdeme, mají prý pouze pivo, takže na ten úpal se docela těším! Naštěstí je jeskyně s „trochou špinavého sněhu“ už na dohled, s pomocí lana slezu až dolů a navzdory hrozbě nachlazení počkám, až mi začne být skoro zima. Obdivuju ledové dílo přírody, fotky se bohužel moc nepovedou. Ale léčba šokem zabrala! Po svačince nacpu bundu do batohu, připadám si jak magor, když ji tahám na jeho povrchu. Otevřený batoh mi málem sletí dolů, to by bylo! Po pokecu s dalšími Čechy a maďarskou dvojicí se nám povede minout sestupovou cestičku, takže se cestou necestou dostaneme na správný chodníček a můžeme klesat k salaši. Moje kolena mají víc než akorát, bandáže dřou na načaté kůži víc než včera, suť se střídá s pískem, jen občas je lepší kousek vhodný k doběhnutí mezery. Nakonec málem upadnu a při snaze zachránit se si trochu přisednu jednu z holí, vypadá mírně přiohnutá, škodu ale budu moct posoudit až při skládání. Následně si při dalším chytání rovnováhy málem vyhodím rameno, co všechno si člověk může způsobit při chůzi? Naštěstí se terén změní na relativně slušný, moje žízeň se ale stále stupňuje, uvidíme, co salaš bude nabízet za občerstvení. Mají jen pivo a colu, takže stejně zvolím ionťák s multivitaminem 2v1. Německá společnice si chce s pánem pokecat, žel ten ovládá pouze svůj rodný jazyk, takže to zkoušíme rukama, nohama a češtinou, při všech těch překladech málem způsobím Babylon! Po krátkém odpočinku a občerstvení můžeme vyrazit do kempu, po chvíli už jdeme po lesní cestě, táhne se to, jde už jen o to vydržet! Najednou dojdeme na cestu, po které jsme se vraceli včera, vážně? Černé jezero a potažmo kemp jsou na dosah, na pláži v euforii nabízím darem svá poničená a namožená kolena, akutně zranění to považují za dobrý obchod, haha! Ještě vybrouzdat nohy ve studené vodě a po šesté nás vítá kemp. Po sprše vytáhnu z lednice poslední pivo, ionty je třeba doplňovat a pak, přece to nebudu tahat na další cestu a zítra je beztak v plánu další nákup! Voda již nebyla moc teplá, taky naše parta dorazila jako poslední, rovnou se navlékám do mikiny vyzvednuté z busu. Od bandáží mám skutečně odřeniny, ale pokud mi aspoň částečně ochránily kolena, je to v podstatě výhra. Škody na chodidlech zatím neřeším, jednak jsou nezávažné a za druhé nás čeká odpočinkový den, tedy čas na léčivou sílu přírody. Přisednutou hůl s trochou násilí složím, takže jsem spokojená. Beran už se točí na rožni, radši odejdu a abych opětovně nepřišla o info, předstírám vedle jídelny mytí nádobí. Nakonec se mezi prvními usadím u ohně, povídám si napřed s jednou Němkou, která mi zcela samozřejmě nabídne zbytky své večeře, když jsem neměla tu společnou. S díky odmítnu, proteinová tyčinka mě zasytila! Jen ty MMS mi nějak nejdou odeslat, po třech pokusech je změním na omluvný text. Lidí přibývá, vedle mě zakotví anglicky mluvící chlapík s vínem ve sklenici, zastydíme se za naše kolující láhve. Prý žije v Londýně, ale slovanské „r“ tak jako tak nezapře a navíc se vyzná v okolí. Na původ se ho zeptat nestihnu, převede řeč na rozpad Československa, byť jsem ve skupince nejstarší, tak stále málo zasažená, paradoxně si víc vybavuju rok 1989. Po rozebrání toho, zda dnešní děti rozumějí tomu druhému jazyku, se omluví a jde pokecat jinam. My to po desáté zabalíme, chceme se bezpečně umýt, ale sotva si namočím kartáček, vodu vypnou! A to je teprve půl jedenácté! Vezmeme si za rohem barely, v improvizaci máme přece praxi.