Rysan

5.9.

Horko je tu pořádné, a to někdo nastavil klimatizaci na pouhých jednadvacet stupňů, no nevím! Vstávat se mi nechce, proč taky, ostatní ještě vyspávají, a to mnozí dorazili dřív než já. Po osmé přece jen pár lidí ožije, přidám se k nim, první výzvou je dostat se do koupelny. Ve velkém zrcadle mimoděk odhalím další škody, spálené nemám jen nárty, jak jsem se to mazala a k těm modřinám jsem přišla kde? Po sprše a vyčištění zubů je mi jasné, že se dělá fronta, takže zbytek úkonů provedu v pološeru na pokoji. Hlavně znovu slepit koleno, přes veškerou opatrnost ho stále trochu cítím. Několikrát vypadne proud, asi ty naše puštěné klimatizace jsou moc. Balím své krámy, snad to půjde nechat na recepci, jak nám slibovali. Uložení mám lepší než včera, ale přece jen je toho moc na půldenní tahání po městě, zvlášť jestli ty hradby opravdu mají 200 převýšení. Ještě rychle zkusím porušit bezinternetové pravidlo, ale wifina na pokoji nemá signál, správně! Akorát se nedozvím, která Williams to vyhrála, ale nevadí, jdu vrátit jeden z klíčů, na recepci už je pár odložených zavazadel, přidám po dohodě s recepčním dvě ze svých tašek a hurá někam na snídani. „Not working yet!“ upozorní mě u té samé restaurace, kde mě včera přistihli u televize. Nakonec najdu jednu otevřenou a usednu na lavici pod slunečníkem, který záhy začne plnit funkci deštníku. Číšníka požádám o espresso a sklenici vody, na jídle se s ním chci domluvit, jenže mě asi nepochopí a dá mi víc času na výběr. „Zdravstvujtě!“ vítá mě bodře další. Snažím se dopátrat, co že to obsahuje nabízená omeleta, pán mi ovšem jídelák sebere a donese jiný, kde jsou uvedené ceny. Komunikace celkově připomíná Babylon, já anglicky, on rusky, nakonec se domluvíme na čisté omeletě bez ničeho. Ten první mi donese kávu a ubezpečuje se, že opravdu omeletu bez ničeho, rozpačitě požádám o sýr nebo zeleninu. Po chvíli mi naservíruje volská oka s pár kousky rajčete a košíček chleba, voda v tom zmatení někde zmizela. Aspoň, že žloutky netečou, o salmonelu zrovna nestojím. Zkonzumuji snídani, zaplatím nadvakrát donesený účet a vydám se na hradby. Včera jsem vstup našla omylem a snadno, dnes se nemůžu trefit, ale nakonec potkám pár spoluúčastníků a vydáme se společně. Vybírají tu vstupné, cestička není nic moc, asi v rámci autentičnosti, a navzdory mrakům je už dusné horko. Počkat, ono vlastně není tak brzy. Pořád stavíme, a to nejen kvůli focení, prolézáme zákoutí, pár lidí to kvůli hrozícímu přehřátí otočí a mezitím potkáme pár dalších, co už mají vrchol za sebou. Spálené nárty neujdou pozornosti, mnozí nechápou, jak můžu vůbec chodit, mě to přitom snad ani nebolí, dobře, v prevenci jsem selhala. Moje poslední čisté tričko je durch, na cestu si budu muset vzít to s dlouhým rukávem. Konečně vrcholu dosáhneme také, povinně se vyfotíme s černohorskou vlajkou a hurá k sestupu. Ošlapané kameny kloužou, aby ne, když je ochozená i podrážka mých sandálů, smějeme se funícím turistům v protisměru, ale po dvanácté jsme zpátky ve městě, kde přímo naproti našemu hostelu sedí pár účastníků na zahrádce. Přidáme se, ionty je nutno doplnit a taky je už čas oběda. Tradiční jídla chudiny tu nemají, takže si objednám italský salát. Při servírování nastanou zmatky, někdo mi objednal telecí polévku, kterou s láskou a péčí postoupím dál, ale hlavně můj salát ne a ne dorazit! Nakonec se připomenu, paní zapomněla, ach jo! Že jsem se na ten oběd nevykašlala, to kočičí muzeum už nestihnu. Ale někde tu prý jsou mraky živých koček. Pak už se hovor stočí k místní minerálce „Knjaz Miloš“ a české mentalitě. Při placení společného účtu opět chybí, jak že to tu počítají? Jako by nestačilo, že někdo nevrátil klíč od pokoje. Na kočičí náměstíčko se musím nechat navést, je tu přímo kočičí ráj, jen ty kočičky si asi rajsky neužívají, potřebovaly by víc péče stejně jako pes očichávající volně ložené pytle s odpadky. Nejmenuje se Kotor náhodou podle těch koček? napadne mě při pohledu na skleničky se jménem města a obrázkem mňučivce. Koupím nějaké dárky, zásoba peněz se tenčí, a to je čas jít na nákup, vyzvednout věci z hostelu a vydat se na loď. Toho muzea mi je líto, ale na dobu plavby to přece jen nebude a taky nechci o poslední lodní výlet přijít. Třeba se sem ještě někdy vrátím! V hostelu ještě požádám o možnost dolít si vodu, pár lidí stojí frontu na sprchu, kterou rovnou zavrhnu, než bych došla jen dolů, budu na tom stejně jako před ní. Přebalím a posbírám své propriety a vydám se směrem k hlavní bráně. Moje peněženka se řádně provětrá, tu kočičku za patnáct euro prostě MUSÍM mít! V Babylonu způsobeném opět ruštinou, co s ní všichni mají, sakra, se radši neptám na možnost platby kartou, „spasíba,“ děkuje mi slečna nedbající mého „hvala“. Ještě rychle pořídit pár posledních fotek, koupit kafe ve fast foodu, nic moc teda, navíc nezakrytý kelímek, a už se ověšená jak vánoční stromeček přidávám k čekajícím pod palmami. Pomalu se přesouváme k lodi, je maličká, byli jsme předem varováni, že tady to moc neroztočíme. Posádka mi pomáhá na palubu, to vypadám jako takové nemehlo, že jsou na mě dva? Házíme batohy a tašky do uliček, je čas vyplout a už kolují první láhve. Většinu posílám rovnou dál, stejně jako všemožné chipsy, chci si užít výhledy na obě strany zálivu. Tentokrát jsou navíc mírné vlny a dobře si pamatuju, co tato kombinace způsobila na Liparech! Obeplujeme ostrůvek Sveti Djordje a už vystupujeme na tom dalším, umělém, zvaném Gospa od Škrpjela. Kostelík je prostý, navštívím i muzeum, jediným mráčkem je fakt, že chybí avizovaný průvodce a když požádáme paní nahoře, poví nám příběh ženy čekající na muže a její výšivky vcelku mizernou angličtinou. Pak se čile vybavuje s místními, zatímco my sestoupíme dolů a přidáme se ke zbytku s pivem nebo nanuky. Lodička nás pak popoveze do historického městečka Perast, rozchod dostaneme dlouhý kvůli případné poslední koupeli v moři nebo návštěvě restaurace. Chci si vybrouzdat prachem olepené a hlavně opět otékající nohy, jenže pláž tu nevedou, z mola do vody nedosáhnu a schůdky kloužou, nerada bych tam zahučela, takže se spokojím s posezením na zemi, tady ještě můžu! Městečko si projdu, historické stavby jsou k vidění jen zvenku, a dokonce si vylezu na kopec s výhledem na záliv. Pomalu nastane čas k návratu, místo jídla si koupím zmrzlinu, tady ji mají lepší, a už se scházíme na mole. Mnozí jsou už značně společensky unaveni, když frčíme zpátky do Kotoru. Nakonec se stane nejspíš nevyhnutelné a muž balancující na vnějším okraji lodi letí do vod Boky kotorské. Rázem je po zábavě, ani nezvládneme zařvat „Muž přes palubu!“, navíc se dotyčný po vylovení odmítá přesunout do bezpečné zóny. „Must sit here!“ ukazuje paní na druhou stranu bezpečnostního provázku u můstku, kde se mokrý, poškrábaný a hlavně bez brýlí usalašil. „Pojď dovnitř, jinak nepojedeme,“ napovídáme a nakonec se lodní šroub znovu roztočí. Jen tu hudbu už nám nepustí! Blížíme se zpátky do Kotoru, opět sbíráme své věci a vyskakujeme na pevninu. Podobné nehody prý nejsou až tak neobvyklé, „You know, too much vodka and too much dancing,“ odpoví kapitán zcela uvolněně na můj dotaz. Rozpálenou moderní zástavbou pochodujeme na parkoviště k busu, tohle město jsem si moc neužila, dobře mi tak, mám chodit spát a vstávat včas! Konečně odhazujeme svůj verk na palubě žlutého korábu a je čas se chystat na cestu. Umýt se není kde, udělám to jako při horských přechodech a otřu prach a zbytky opalovacích krémů vlhčenými ubrousky. Pocit není o moc lepší, jsem pořád ulepená, ale budu to muset přežít. Vyměním zbytečně oblékané plavky za poslední čisté prádlo a navrch si navleču včerejší triko, je dost použité, ale aspoň suché! Ještě očistit obličej micelární vodou, pocitově taky zbytečně, odpad navíc není kde odhodit, návrh na použití blízkého příkopu není snad ani vtipný. Usalaším se na svém místě, vím, co musím udělat, jenže NECHCI. Nechci si oblékat punčochy, nechci žádný Fraxiparine, nechci si vyndavat čočky a především NECHCI jet domů. Nakonec se přemůžu aspoň k té injekci, objektivně není nač čekat, endorfiny a stopy alkoholu mi akci usnadní, vlastně to není tak hrozné, opatrně s tou jehlou! Spálené nárty si ještě přemáznu, aspoň mám legální důvod odložit navlékání punčoch na oteklé nohy. Možná jsem to ale měla udělat, červená barva přitahuje pozornost, připadám si jak debílek. Narážky na špatné vnější mazání beru s humorem, jaksi musím, bohužel jsou pravdivé! Cesta po úzké silnici na pobřeží přináší nečekaný adrenalin, vyhnou se tu vůbec dva autobusy? Krém už zaschnul, přece jen se navleču do punčoch, cože, my pojedeme trajektem? Prý je to rychlejší, než záliv objíždět, pokud je cesta po celém pobřeží taková, jako tady, tak to bude pravda. Už se stmívá, vyšplháme se na plošinku, pocit na loučení zatím nemám, ale využiju zábradlí jako baletní tyč a protáhnu si opětovně tuhnoucí svaly na nohou. Plavba je kratinká, nasedáme opět do busu a před devátou se loučíme s Černou Horou. Chorvat si pouze projde autobus a zkontroluje, zda každý vlastní doklad, žádné opičárny s vysedáním či vybíráním pasů, a můžeme jet dál. Na kovovém stole vedle silnice leží rozbalené kufry z auta před námi, domovskou zemi bohužel nedokážu identifikovat. Úleva po průjezdu je značná, to bylo hladké! Hudba už nebude, po vyplnění hodnotících dotazníků prý půjdeme spát, takže vytáhnu MP3. V buse je pěkná zima, aha, řidiči zapomněli vypnout mražení a zapnout topení! Aspoň mám důvod si vzít dlouhý rukáv. Asi projíždíme zase nějaké hranice, nejsem si jistá, až pípnutí SMS mi dá za pravdu, vítejte v Bosně a Hercegovině! Tady dostaneme pauzu na umytí, ceny v KM vyvolají lehkou nostalgii. Navzdory pokročilé době se poprvé sklopí obrazovky v buse a budeme se koukat na „Účastníky zájezdu“. Být to jakýkoli jiný film, šla bych spát, ale tohle nejde, bavíme se zcela upřímně. Ke konci už opravdu usínám, ve tmě si prodloužím kalhoty, schovám brýle a propadám se do spánku.