Rysan

6.9.

Noční pauzu sice zaregistruju, ale své místo neopustím. Vylezu až při té další v půl šesté, cosi tu píšou německy, už? Většina nápisů je ale v jazyce zcela jiném, srozumitelnějším, podle hodnot na cenovkách nepůjde o eura, zkratku měny v polospícím stavu nezaostřím a nevím tedy, kde se nacházíme. „Jsme 70 kilometrů od Záhřebu,“ ozve se zepředu a můžeme spát dál. Dokonce se mi i zdají jakési zmatené sny, cože, v autobuse? Mlhavě zaregistruju SMS naskakující na mém mobilu, asi jsme zase přejeli nějaké hranice nebo jen chytám cizí signál? Najednou stojíme a řidič ukazuje doklady, fakt ale nemám tušení, kde jsme a co se děje, hlavně, že nikdo nic nechce po mně! O kus dál zastavíme znovu, chystáme se vystoupit, ale prý jde pouze řidič s jakousi krabičkou. Nepochopím, k čemu slouží, ale prý se úplně vybila a musí se to řešit. Začínám se konečně probírat, cože, my jsme v Rakousku, to jsme se dostali do Schengenu tak snadno? Vylovím mobil, kde mě před sedmou vítali ve Slovinsku, no dobře. Konečně zastavíme na umytí a snídani, musím platit kartou a při tom zapomenu uplatnit lísteček z WC. Má platit rok, takže to třeba ještě využiju, a už se můžu se zakoupeným jídlem usadit na obrubník. Nejdelší pauza celé cesty končí, nasedáme zpět a rozjíždějí se další hudební přání. Bohužel jen do doby, než se přijde na třetí ztrátu naší cesty, poprvé se nekontrolovalo, zda jsme všichni, aha, takže na prvním sjezdu otočit a hurá zpátky přes všemožné uzavírky. Naložíme zapomenutého pasažéra, vzal to naštěstí v klidu, a zábava může pokračovat. Soutěže v poznávání filmových melodií se preventivně nezúčastním, tady mám značné mezery, roky věnované zcela jiným záležitostem asi hned tak nedoženu. Před námi se už objevuje Pálava, a ještě není jedna, když vystupujeme na první české pumpě v Mikulově. Mají tu teda pěknou zimu, zprávy z domova nelhaly, i v tom Rakousku bylo o dost tepleji. Návrat do ČR se vždycky neomylně pozná, většina lidí si hned tiskne telefon na ucho a zbytek vykupuje včerejší noviny. Ještě mírná rozcvička vedle busu, cítím se ztuhlá a rozlámaná, ale přitom mi protahování jde krásně. Bagetu si nevyberu a stejně se mi nechce tahat ten zbylý chleba až domů. Hlavně, že tu mají kafe, jsem pořád vláčná, asi jsem se zas tak dobře nevyspala! Opět vytáhnu MP3 a sleduju cestu, kterou budu v listopadu řídit sama. Mezitím si musím stoupnout do uličky a znovu protáhnout nohy, mám skoro křeče, co to? Po druhé už jsme v Brně a čeká nás první loučení. Při vybírání věcí z kufru nastanou zmatky, jednak rozdělení bylo zjevně nedokonalé a pak ne všichni najdou vše. Hlavně, aby něco nezůstalo bezprizorně venku! Rozhlížím se po opuštěných místech v autobuse, dolehne na mě, že už je opravdu konec. Cestou do Prahy dočtu Kocoura z Montmartru, doma mám restů na čtení víc než dost, a jelikož bezinternetové pravidlo už neplatí, připojím se na Twitter. Zjistím, že obě Williamsky jsou stále ve hře a každou čeká ještě jeden zápas, než se MOŽNÁ utkají, aha, to vysvětluje mnohé! Nakonec usoudím, že mě ušlé informace za poslední týden a půl vlastně nezajímají a odpojím se. Spíš by mě zajímalo, zda ještě před Prahou budeme stavět, jenže najednou se objeví obávaná zácpa na D1. Zúžení plus nehoda neslibují nic dobrého, „ty petky neničte, ty se ještě můžou hodit,“ ozve se od řidičů registrujících nejen můj pokus o úklid a balení. Najdu klíče od bytu a přesunu je do kapsy u bundy. Zkonzumuju zbytky zásob jídla. Zamaskuju následky noci v autobuse. Přeberu kosmetiku a již nepotřebné kousky rovnou přihodím do odpadkové tašky, přece to nepotáhnu až domů. Nakonec to není se zdržením tak hrozné a po menších zmatcích v Praze už v pět vysedáme na Florenci. Hlavně nic nezapomenout a následuje smutné loučení a sliby, že se uvidíme v říjnu na sraze. Kontejner na plast tu nevedou, takže seberu své věci včetně tašky se zmiňovanými petkami, přece jen s sebou tahám odpad, haha, a odeberu se na metro. Před šestou odemknu byt a zalituju, že jsem před odjezdem vyhodnotila úklid jako zbytečnost. Po dlouhém telefonátu domů se můžu pustit do vybalování a radostí s tím souvisejících. A do toho Kotoru se stejně vrátím!