Rysan

3.9.

Vstanu už deset minut po páté do značné tmy. Má to jednu výhodu, v koupelně je volno. A také jednu nevýhodu, při opouštění chatičky se málem přizabiju na těch dvou schůdcích, naštěstí si jen strhnu puchýř o beton. Po nezbytném ošetření se můžu nasnídat s výhledem na růžovějící oblohu. Skoro prázdná bomba konečně dojde, hurá, budu toho tahat méně. Moje čištění zubů způsobí menší frontu, zatím si nechám brýle, chci se cestou trochu dospat. Jsem opět hotová brzy, hlavně nechat plavky a ručník v příručním zavazadle, ozdobím koleno kompletními třemi vrstvami tejpky a jdu se trochu protáhnout. Za to mě řidiči přizvou k nakládání, prý to bude lepší rozcvička, ale křehkou dívku samozřejmě tahat bagáž nenechají. Ještě vystát frontu na WC a můžeme se nalodit. Odjezd se opozdí o dvacet minut, prý se majiteli nelíbily poloobsazené chatičky plus jedna koupelna navíc k dispozici a naúčtoval si nemalý příplatek, jehož řešení je v procesu. Na slibovaný klášter Morača tak bude méně času. Spát se nedá, jelikož se opět rozjíždí zábava v podobě vtipů o Černohorcích a posléze písniček na přání. Vyměním brýle za čočky a poprvé se lehce nalíčím, když už to s sebou tahám. Monastýr je plný turistů, mnozí si ani nelámou hlavu s dress codem, davy moc nemusím, tak si to jen rychle projdu a hurá zpátky na parkoviště dát si kafe. Bohužel nezvládnu nákup pohledů, venku mi přijdou zaprášené a na poště mají vše možné, jen blízký klášter ne, zpátky se ale vracet nebudu! Pořídím rovnou i známky, sice použiju jen jednu, ale chci je. Zaujme mě především místní lékárna (zatím si ještě pamatuju, kdo jsem), funguje to vůbec? Při objednání kávy nastanou zmatky, paní na mě mluví německy, místní jazyk by byl lepší. Navíc málem nestíhám zaplatit, zbytek výpravy si zrovna kupuje zmrzlinu, a to prosím před obědem. Ale od rána se tu i pije, klidně rovnou před snídaní, žádné gentleman po obědě a prasata počkají aspoň do deseti! Dělá se pěkné horko, těším se, až si zkrátím kalhoty odepnutím nohavic nad koleny. Pak už je čas za veselého hudebního doprovodu pokračovat do hlavního města Podgorica, k vidění tam prý nic moc nemají, budeme stavět jen na nákup. Bohužel se jedná o diskont, nikoli o nákupní centrum, takže Arnicu neseženu a musím regeneraci nechat čistě na přírodě. Nákup se mi velmi hodí, při balení jsem si spletla krabičky, takže svačinu mám dole a u sebe čaje. Na svačinu plynule navážu obědem a před půl jednou už vyskakujeme ve městečku Virpazar u Skadarského jezera. Ještě se rychle vystřídat na převlečení do plavek a můžeme vyrazit do přístavu. Odjezd lodí se o půl hodiny odsouvá, takže neodolám zakoupení ručně vyrobené keramické kočičky. Slečna mi nabídne komunikaci v ruštině, naštěstí snadno vysvětlím, že angličtina bude lepší. Bez problému stihneme další kávu, tentokrát s přívlastkem domácí. Ještě dobrat vodu z fontánky, co se může stát nejhoršího, že! V půl druhé konečně vyrazíme a začíná kolovat pití. Nálada se uvolňuje, už lehce tančíme na puštěnou hudbu, když loď prvně zastaví na vykoupání. Kvůli čočkám slezu po žebříku, bohužel to není k ničemu, někdo poblíž skočí a vlnou dostanu přímý zásah, mám mokrou hlavu i se šátkem a neupravená voda mi nacákala přímo do očí. Po vylezení mi dojde, že jsem použila barvičky, a jdu zkontrolovat jejich stav, tušení nezklamalo, vypadám jak mýval! Otřu zbytky řasenky rukou a hurá zpátky do vody, nedbám upozornění, že si rozmáčím svou modrou parádu. Používají to přece i plavci, ne? Plavba pokračuje, znova se koupeme v pořádné hloubce a je nám to jedno, kecáme na palubách a mnozí si zapózují s kormidlem. Další výsadek proběhne na pláži u restaurace, objednaných ryb se dobrovolně vzdám a stihnu si ještě dvakrát zaplavat. Pak už je čas se nalodit na závěrečnou plavbu do Virpazaru, zábava se nebezpečně rozjede, zapomenu na veškeré zábrany a tančím jako zamlada. Je mi dokonce i jedno, že dochází pití a že se mi tejp opravdu odlepuje, alkohol plus endorfiny působí jako narkóza, sice se mi mihnou hlavou následky poslední vypečené pařby před pěti lety a možné následky té dnešní, ale to uvolnění je úžasné! Do zábavy zapojíme i kapitána lodi, jenže ten nás záhy opustí. Blížíme se do přístavu, po závěrečné písni se dramaticky svalím na zem, jenže ona nebyla poslední. Je čas se balit, takže roztancovaní a vysmátí sbíráme své propriety za tónů hitu „Kalašnikov“ a opouštíme naši „party boat“, škoda, že je konec! Stále ve značné euforii dobíhám do busu, na převlékání kašlu, plavky mi dávno uschly. Ještě rychle doplnit ionty a můžeme vyrazit do kempu. Městečko Petrovac se pyšní kempem pěkným i na západní poměry, stále veselí a uvolnění postavíme stany, cože, já jsem to vážně rozbalila jen v plavkách? Běžím vyprat, no, spíš vymáchat uválené a zaprášené dlouhé kalhoty na cestu a pak už můžeme jít otestovat moře. Zase ten smrad! Ale nemají tu vlny, zaplavu si a hurá do pěkné sprchy, kde sundám dvě ze tří vrstev již nedržícího tejpu. Asi to do vody přece jen nebude! Ještě rychle vyběhnu do místního obchodu, kde koupím pivo a víno na večerní mejdan, poslední v kempu. Většina výpravy vyrazila do okolních restaurací, sejdeme se na pláži jen tři a po téměř dvou hodinách čekání v relativním chladnu vzdáme. Největším vzrušením celé akce je fenka, která mi oslintá láhev s vodou. Padla jen jedna láhev plus moje pivo, když se po desáté plížím do kempu umýt a spát. Tohle moc nevyšlo, prý se teprve začne, ale jsem unavená a zpátky mě už nikdo nedostane!