Rysan

31.8.

Budík mám nastavený spíš pro jistotu, tak nějak myslím, že potřeba nebude. Před sedmou mě donutí vstát potřeba úplně jiná, vracet se do pelechu již nemá cenu, takže vstávat a cvičit. To by mi moc nešlo, jsem komplet celá rozbitá, bolí mě i svaly o jejichž existenci jsem neměla tušení, jenže Arnicu jsem si bohužel nevzala. Snad půjde koupit tady, a když ne, tolikrát už jsem to přece vydržela! Rozcvička v podobě balení po třech dnech je nakonec nevyhnutelná a mnohá místa uvolní, takže můžu identifikovat opravdová zranění. Stan je vcelku suchý, dnes ani nebyla taková zima, nebo jsem ji snad po tom výkonu zaspala? Náladu mi kazí pouze podrážděný krk, alergie, reakce na teplotní výkyvy nebo jsem to včera přehnala? Před naložením batohu do busu ho na poslední chvíli vykuchám a vyndám z něj botasky a ponožky, dnešní procházka prý tak úplně na sandály nebude. Ještě pokus o protažení, moc to nejde, hořčík zjevně stále nemá správné hladiny, a rovnou si na lavičce ozdobím problematické koleno dvěma vrstvami tejpovací pásky. Rázem jsem v centru zájmu, proč jsem si jen kupovala modrou, bodla by spíš neviditelná! Podtrhla jsem se pěkně, stihnu pondělní dávku proti alergiím, třikrát jdu kontrolovat vyklizení tábořiště, zatímco mnozí nestíhají balit. Ještě uvařit kávičku, ať si pojistím doping, při zavírání skládacího kelímku se poliju a skoro opařím, únava tam asi nějaká bude! Kelímek stihnu i umýt, mám neuvěřitelný náskok, jaká změna proti prvnímu dni. V půl desáté je čas rozloučit se s kempem, Mínou i hafany a definitivně usednout do busu. V Žabljaku opět navštívíme známý supermarket, tentokrát je plný místních, což nákup značně zkomplikuje. Dostávají totiž přednost u vážení ovoce a zeleniny a nakonec se pokusí nás předbíhat u pokladen, kde se tvoří kvalitní fronty! Otevření dalších kas nebo urychlení práce nehrozí, super. Klimatizaci nebo větrání obchod postrádá, sedám si navzdory slepenému kolenu na zem, ranní adrenalin už opadl, jsem přece jen unavená a nerada bych někomu udělala divadlo. Konečně mám zaplaceno, spousta lidí ještě čeká, ale odběhnutí do lékárny radši neriskuju a jen se kouknu do vychvalované pekárny, zda by pro mě neměli něco na oběd. Na výběr je sladké pečivo nebo maso, takže to otočím a přidám se k partě stepující u busu, nákup se natahuje snad o půl hodiny! Jen co se naskládáme na sedačky, je čas na mírnou svačinku a hurá směr vyhlídka Čurovac. Hned na parkovišti se ukáže, že cesta je opravdu na pevnější boty, jen doufám, že koleno vydrží! Skáčeme přes kameny, stínu ubývá a začíná být opět teploučko. Ale ty výhledy na hory a řeku Taru za to stojí! Tato procházka nemá vrchol, cesta po okraji kaňonu stále pokračuje, my to však otočíme a cestou dolů vyjdeme přímo na silnici, prý není možné správnou cestičku minout, haha, to tu už bylo. Po nepříjemném asfaltu dojdeme na parkoviště, kde si rovnou zpátky obuju sandály. Trochu předčasně, jak zní komentář k mému výletu do lesíka. Bus nás převeze k mostu přes řeku Taru, podél stánků se vydáme na oblíbený turistický cíl, davům jsem odvykla stejně jako nejrůznějším motorovým vozidlům a vozítkům všude kolem. Most si projdu, opět je to boj s výškami, není tu klasické plné zábradlí, pouze dvě vodorovné tyče pod betonovým okrajem. Jít od toho dál jaksi nelze, chodníček má šířku na jednoho člověka a po rovněž úzké silnici je stálý provoz. Většinu fotek mi kazí lana atrakce Zip line a jejich stíny. Fast food ani pekárnu tu nevedou, jen restaurace a na to není čas. Nakoupím pohledy a navzdory plným futrům doma neodolám černé kočičí magnetce. Asi si budu muset dát magnetickou tabuli na strop! V buse je sauna, čekáme venku a hledáme aspoň náznaky stínu, když se nad našimi hlavami proženou odvážlivci překonávající kaňon na Zip linu. Pak už je čas k dalšímu přesunu, k obědu mám suchý chleba, měla jsem vzít víc těch pomazánek! Chuť si spravím tyčinkou Mars, překvapivě se neroztekla, asi ta sauna nebyla aspoň na podlaze tak žhavá. Tento způsob existence se mi začíná líbit, nemusím řešit, co a kdy budu dělat a můžu vypnout svůj jinak permanentně zahlcený mozek. Cestou se podaří zprovoznit písničky na přání a zábava se může rozjet. Zatím do doby, kdy zastavíme kousek od jezera a kolem není nic než les. Byli jsme varováni, že jde o státní kemp, žádná možnost sehnat jídlo vzhledem k zavřené restauraci, žádný rodinný přístup personálu, žádná sprcha a jen turecké záchody, to jsou ovšem detaily v zajetí faktu, že není kde rozbít tábor. Mnozí si připlatí chatku, my odolní se rozběhneme mezi stromy stylem každej za sebe a nakonec se podaří. Jedna z chatek je otevřená, jsou tam jednoduché umývárny a dokonce i sprcha, můžeme to používat? Prý ano, je to letošní novinka, dřív tu nic takového nebylo. Pod stromy nechám jen alkohol, zbytek nákupu dle instrukcí uklidím do stanu a důkladně zatáhnu zipy. Plchové jsou prý zvířátka vynalézavá a přijít o zásoby by nebylo zrovna milé. Za tu chvíli jsme pěkně pokousaní od komárů či jakých potvor, repelent dávno coby zbytečnou zátěž ve výbavě nemám a lépe zásobeným stejně většinou nepomůže, takže hrdinně navrhnu zvýšit spotřebu piva. Po svačině je čas na dětskou naučnou vycházku kolem jezera. Místo hodiny na okruhu strávíme skoro dvě, procházka se zvrhne v houbařský kurz, jsem ráda, že jsem si vzala pití. Posedáváme po kamenech a špalcích, i pro mě se nakonec najde téma – hnojník a jeho antabusový efekt a dojde i na kafr. Ještě dotáhnout dřevo na večerní ohýnek a už se opět rozbíháme mezi stromy. Koupání v jezeře opět odložím na další den, po sprše ve špinavé a mizerně odtékající vaničce si uvařím čaj a sešplhám dolů. Na lavicích pod stříškou už dost lidí sedí, donesli si i vařiče sem a začínají kolovat první vinné láhve. Konečně přijdou nutné instrukce k zítřku, dostaneme je nakonec rovnou na dva dny a pak už jen napjatě čekáme, až jakási dvojice opustí ohniště, oni tam snad pálí naše dříví!?! Nakonec se k nim pomalu nasuneme, jsou to Maďaři a nestojí o naši společnost, takže citlivější povahy si připadají trošku nevhodně. Oheň se točí a lavice jsou u něj příliš blízko, posedáváme, kde se dá, než hladina alkoholu stoupne a pařba se rozjede. V jedenáct nás přijde muž v uniformě asi umravnit, ale je málem vtažen do zábavy a raději uteče! A to jsem chtěla jít spát brzy, říkám si, když v půl dvanácté bujné veselí opouštím. Navzdory blízkosti vody je tu překvapivé teplo, dojde mi, když se balím do spacáku. Podle doléhajících decibelů se dole ke konci rozhodně neschyluje.