Rysan

2.9.

Tak tohle se mi moc nepovedlo, mobil se zvonícím budíkem mi vypadl z ruky a vzhledem k jeho zabalení v pevném outdoorovém obalu samozřejmě nevidím světlo. Polospící mě vůbec nenapadne si třeba rozsvítit čelovku u stropu a trvá hodnou chvilku, než mobil nahmátnu a umlčím. Melodie na buzení jsou tu nosným tématem, po tomhle nepochybně všichni budou vědět, komu patří Summer Of 69! Jako by nestačil noční řev jakýchsi zvířat, dokud jsem si myslela, že to je pták, aspoň jsem se nebála! Po snídani a rychlém umytí se vrhnu do balení, hole tentokrát potřebují snad větší násilí, a to jsem včera ani neupadla. Možná vadí ten prach na nich. K busu jdu tradičně na dvakrát, je to docela štreka, ale nechci být jako línej, co se strhal. Jsem připravená brzy, také už tradičně, jdu se ještě podívat na suvenýry na místní recepci, nekoupím ale nic. Odjet včas se ani tentokrát nepovede, ale po hodině vyplněné nezbytnou hudbou nás už vítá další kemp. „Free wi-fi“ hlásá nápis u společenské místnosti, mnohým se objeví záblesky v očích. Já jsem zvláštně otupělá, internet najednou nepotřebuju, byť mi chybí pár oblíbených písniček, co nemám v MP3 ani v mobilu. Pohladím si černého kočičího dorostence, bojí se méně, než kočky v prvním kempu, ale po čumáčku jako Julišáček se nenechá. Po šesti nocích bez společnosti se mi zasteskne i po tulení. Pro stanující nejsou vůbec sociálky ani zdroj vody, ale prý nám otevřou nějakou chatku navíc. Dokonce mě nevyděsí ani pohled do zrcadla po dvou dnech, když kuklím neupravitelné vlasy do šátku. Naposledy... Rychle postavíme, poházím po vršku stanu vlhké ručníky, zhltnu svačinu a navzdory horku si uvařím kávu do kelímku. Navleču si již značně špinavé bandáže, s trochou násilí nastavím hole a můžeme vyrazit vstříc poslední výzvě. Během výprav získám cenné informace, za prvé řev byl doprovodem orgií dříve zmiňovaných plchů a za druhé MMS bez datového roamingu neodešlu. Salaše tady záměrně obejdeme kvůli zvýšenému výskytu psů, jdeme mimo cestu po louce, potkáme jen odpočívající kravky. Konečně jsme na hlavní cestě a pokračujeme k rozcestí, kde se chodníček dělí k jednotlivým vrcholům. Jsem parádně natěšená, když vystartujeme směrem nahoru na Kom Vasojevički, jenže napřed nás čeká traverz po suti vyplněný poučením o dehydrataci, úpalu a místní květeně. Konečně stoupáme k vyhlídce, kde dáme občerstvení v kopci, je to adrenalinové, kdyby někomu něco upadlo, sletí to až do údolí. Hitem konverzace jsou rezavočervené fleky na skále, barva nebo krev? Ani jedno, je to jakýsi místní lišejník! Následuje strmý výstup, moje tělo už má docela dost, ale přitom se mi jde skvěle. Navíc se objevilo pár mraků, mírně pofukuje, takže se poprvé tak nepečeme. Shodujeme se, že už tady můžeme nechat všechno, když snadno a rychle dorazíme do sedla pod vrcholem. Spokojeně pojídáme oběd, když se výstup začne urychlovat, co kdyby z těch mraků něco spadlo! Náladu nám pokazí protijdoucí česká skupina, prý už sestupují přes půl hodiny, ale my jen přejdeme po vrstevnici a už se před námi otevírá pohled na vrchol. Po jedné jsme nahoře, následuje obligátní focení a už sedáme na kamení. Navzdory bezpečným výhledům se mě opět zmocňuje mírná závrať, co to je sakra? Je fakt, že dva roky jsem nelezla, ale přece jen, problémy pod 2500, ve výšce zcela bezpečné? Z úvah o možných příčinách mě naštěstí vytrhne výklad o možnostech, co lze v pohoří Komovi absolvovat. Posedáváme dlouho, ale čas k sestupu nevyhnutelně nastane. Snažím se odlehčit kolena co se jen dá, bolí mě i ruce a vůbec všechno, ale najednou je po všem a jdeme po pěkné cestě směrem ke stánku s občerstvením. Otáčím se za skalisky, vlastně mi je smutno, k tomu moři nechci, dva dny odpočinku a byla bych schopná lézt dál. A ten Kom Kučki vypadá dost lákavě! Vyberu si pohledy a poručím obligátní Nikšičko, na pultě jim tu leží srbsko-český slovník zjevně české provenience, haha! S výhledem do hor ještě posedíme, loučení je smutné, hrozně to uteklo. Do kempu se nám příliš nechce, ale nedá se nic dělat, je čas. Posbíráme své batůžky a přes louku seběhneme do kempu, kde se již tvoří fronty na sprchy. Ze všeho nejdřív ale musím odklidit své propriety kolem stanu a obrat z ručníků suchá stébla, vítr dorazil i sem. Nakonec se do jedné sprchy dostanu, je jen vlažná a bez proudu, nicméně umýt si hlavu po čtyřech dnech je paráda už jakýmkoli způsobem. Koleno nechám nezpevněné a doufám, že ty všudypřítomné schody nebudu využívat moc často. Pod každým kolenem mám po dnešku dva odřené proužky a nehledě na toto i stav bandáží jmenované už nosit NECHCI. Blíží se čas večeře, budeme mít brambory se sýrem, dovolená je od slova dovolit si, takže peču na pozdní dobu. Kolem jídelny posedává několik členů výpravy s mobily, wifina zjevně funguje. Necháme se rozdělit na skupiny s kompletním a odlehčeným menu, zatím se nic neděje. Až po chvíli nám začnou nosit brambory a nic než brambory. Již tuším zradu, když praskne nedorozumění způsobené jazykovou bariérou. Máme jen holé brambory! Nakonec to vezmeme s humorem, prý si objednávku několikrát ověřovali a nakonec dospěli k závěru, že máme k těm bramborám něco svého! Pár lidí si raději poručí jídlo z menu, pro většinu ale drama zmírní pár doobjednaných talířů sýra a maso věnované druhou partou, bavíme se zcela upřímně, řízky po týdnu jsou velmi kvalitní představa. Všude kolem sebe vidím sociální sítě, já ale díky povídání odolám touze připojit se na internet a dělat tam COKOLIV. Zábava pokračuje, dopiju pivko a pomalu se přesouváme k ohni. Moc se neohřejeme, jdeme se podívat na hvězdy na neosvětleném nebi. Mléčnou dráhu jsem neviděla ani nepamatuju, ale orientace na obloze mi už dělá celkově docela problémy, hvězd je v opravdové tmě prostě moc, vzpomínám na předpubertální roky, vykoupaná se ve večerním chladnu povaluju na studené zemi a je mi všechno jedno. Když se debata přesune o kus dál k velmi teoretické fyzice, nenápadně se vytratím a po umytí zaváhám, zda se mám připravovat na extra studenou noc. Spíme nejvýš za celou dobu, je jasno, ale buď jsem si zvykla nebo se oteplilo.