Rysan

9. den 20.8. + 10. den 21.8.

To by bylo, abych aspoň jednou neoblažila tábor Summer of 69, mobil se zvonícím budíkem vytahuju z obalu tak nešikovně, že mi dá nakonec práci ten řev vypnout. Po snídani se pustím do balení, stan doslova obalený rosou po chvilce v otevřeném stavu aspoň trochu oschne, nakonec se odvážím ho zabalit dovnitř batohu společně s pláštěnkou. Lucern nás uvítá po desáté dopolední a rovnou se vydáme vykoupit Coop na nádraží, prý je to tak pro nás nejvýhodnější, německý terminál tu se mnou mluví, „Danke“, beru si účtenku, svět je zas o něco blíž. Déšť zahrnutý ve varováních na odpolední hodiny se spustí záhy, nadávky nejsou moc platné, se střídavou intenzitou nás provází po zbytek dopoledne, postupně přejde do vytrvalého a poměrně hustého. Zvládnu si projít známé dřevěné mosty, kostely i parčík se sochou lva, ještě pohledy musím koupit, zapadnu do Old Swiss Shop a už vybírám a vybírám, proč jen tu mají tolik krásných věcí? „Deutsch? English?“ Ptá se prodavačka, „English is better,“ zvolím velmi snadno. „A Czechoslovakia,“ culí se po načtení karty, usměju se, že to bývalo, paní se omlouvá, kdo má ty změny pořád sledovat. Jsem konsternována skvělou angličtinou, doma není samozřejmá ani u mých vrstevníků, natož u generace před námi. Blíží se čas oběda, restaurace kolem řeky jsou plné, taky co v tomhle počasí, a navíc povětšinou italské. S úžasem zjistím, že ceny tu jsou podobné jako v Montreux, asi to tedy nebyla turistická přirážka. Během toho hledání se mi čas nebezpečně pokrátil, zdálky nafotím hradby a vydám se na nádraží poctít návštěvou některý z fastfoodů. Snad budu v Curychu úspěšnější, to už bude teď nebo nikdy! Sendvič ze zdravého okénka je malý, proč asi, v buse se dorazím předvčerejším sýrem a ve tři už vystupujeme kousek od centra Curychu, parkem protančíme mezi kapkami a hurá na nákupy.

Zbytečné stovky franků či eur opravdu nemám, vezmu to kolem řeky ke katedrále, ta je ovšem zavřená kvůli svatbě, a tak pokračuju kolem radnice vystupující přímo z řeky k univerzitě. Přírodovědné muzeum sice s cílem naší cesty přímo nesouvisí, ale je pěkné, přistihnu se při mírném odporu k vycpaným zvířátkům. Počasí se vcelku umoudřilo, koupím si kafe italské velikosti a kvality českého Mekáče a projdu evangelické kostely. Vtom mi dojde, že nemám pohledy. Rychle hledám, kde by se daly koupit, jako na potvoru kde nic tu nic, musím se vrátit až ke katedrále. Ke třem kouskům kartonu požádám o maličký švýcarák, to by bylo, abych si ho nepřivezla, paní si řekne o 45 franků. Jsem už ucouraná, ale na poslední chvíli se zarazím. I když se ceny za jeden pohled nezvládnu dopočítat, částka by musela být daleko vyšší než na předchozích štacích. „Of course,“ omlouvá se prodavačka, „I need to go home now, I’m so tired!“ „So you had a busy day?“ Udržuju konverzaci, než terminál přežvýká kartu, rozloučím se a vyrazím pomalu k autobusu. Opět cáká, na parkovišti už prší solidně a řidiči ještě nikde, jdeme si nafotit fontánu v jezeře a sochu lva, účastníci zájezdu odhadem z Arabského poloostrova dělají blbosti a naznačují pády, hlavně, ať do toho jezera nesletí! Řidiči rozdávají poslední pivka před zúčtováním, čeká nás poslední zastávka u vodopádů na Rýně. Povinně navlečení do nepromokavých svršků pochodujeme z parkoviště dolů, když začne opět cákat, je to shora nebo od té vody? Jdeme se vyvenčit, prý abychom nepotopili loď, a můžeme vyplout do teď už jasného deště. Pár lidí se pokusí vystoupit při výsadku dvou německy mluvících pasažérů na druhém břehu, jsou však zadrženi a plujeme přímo pod vodopády. Voda cáká za všech stran, loď přirazí k molu na ostrůvku přímo uprostřed valící se vodní masy a odpluje. Po vysokých schodech šplháme nahoru, dolů už asi neslezu kvůli mokru a kolenům, ta cedule dole zjevně není nadarmo! Plošinka nahoře je malá, lezeme dolů, míjíme se s dalšími na úzkých schodech, uf, zvládli jsme to a můžeme čekat na loď k odvozu zpátky. Dá si mírně na čas a po chvilce dostaneme na břehu rozchod. Rozcházet se není moc kam, krámek se suvenýry je už zavřený, a tak sledujeme u infocentra kluka, který dělá obrovské bubliny k obveselení přítomných dětí. Čerstvě postpubertální ročníky se šklíbí dříve narozeným kvůli jejich touze si prasknout bublinu, jen kdyby tu nebyly ty malé děti! Nakonec se vyšplháme k autobusu a můžu se pustit do příprav na přejezd, už je to nevyhnutelné, opět si uvědomím, že vlastně nechci.

A to by nebyla zpáteční cesta, aby se nepromítalo, na Asterixe ale nemám náladu a pustím se do čtení. Umýt se můžeme až skoro v půl dvanácté v Německu, za 70 centů vypadne voucher na 50, to v tom bufetu vypadá nebezpečně dobře, jenže máme čerstvě vyčištěné zuby. Na rozdíl od cesty tam mi spaní moc nejde, přesto mě výsadek v Rozvadově dvě hodiny po půlnoci překvapí. Lije tu jako z konve, část výpravy vezme útokem Mekáč na noční svačinku, my zbylí postáváme venku, tankování autobusu je nekonečné. Ale samozřejmě i ono skončí a po chvíli nás čeká první loučení v Plzni. Poté konečně usnu a probudím se až na křižovatce se semafory, tajně zadoufám, že to ještě není Praha, ještě chci spát. Leč není mě vyslyšeno a před pátou už sbíráme bagáž na mokrém Florenci. Je tu snad tepleji, než v tom Švýcarsku! O hodinu později padám doma do postele...