Mannlichen
8. den 19.8.
Lije a lije se střídavou intenzitou celou noc, cáká ještě před půl šestou, když se hrabu ze stanu. Padání vody ustane až během výprav, i když na slibované azúro to zatím nevypadá, všude se válejí mraky a mlha. Ještě rychle přeházet vlhkou výbavu ve stanu a otevřít větračky, ať je aspoň nějaká šance na usušení. Do busu nasedáme nezvykle už před sedmou, abychom v Grindelwaldu naložili část účastníků expedice na lanovku a my se mohli na tu štreku vydat pěšky. Jde se po asfaltu ve vlhkém a mlhavém chladu, obdivujeme místní chaloupky a já i přítomnou kočičinu. Konečně vcházíme do lesa na pohodlnější cestu, při jedné z mnoha pauz balím bundu do batohu, a po hodině a půl šplhání jsme na mezistanici lanovky. Máme tu pár lidí přibrat, ale nikdo nedorazí a nakonec se ukáže, že vyrazili sami napřed. Druhá část výstupu po zbytečně dlouhé pauze je pestřejší, odvážlivci si zkouší troubit na alpský roh, obdivujeme naučné zastávky (jen škoda, že nerozumím popiskům), až se dostaneme ke zlatému hřebu, dojení. Příslušná zastávka nabízí vemena pod žlabem, zájemci si zkusí podojit některou z trojice Dorli, Berta a Klara, povětšinou nepříliš úspěšně, a po zkouknutí krávy-potápěčky se vydáváme na závěrečný výstup. Díky neustálému focení dojdu nahoru jako poslední, připadám si jako lemra bez kondice, a to jsem se prosím ani pořádně nezadýchala! Na oběd je ještě brzy, Svatá trojice Eiger, Munch a Jungfrau se během focení zahalí mlhou, a tak se rovnou vydám na vrchol Mannlichen po Královské cestě plné lidí. Nahoře už čeká pár rychlejších, mezi mraky rychle něco nafotíme a k obědu se usadíme tady. Stále se valí další a další pochodníci, začínáme překážet, takže uvolníme místo a sestoupíme. U lanovky si ještě užijeme atrakci v podobě vojenského vrtulníku a můžeme se vydat na další cestu. Kopec jen částečně obejdeme, a už nás vítá nádraží Kleine Scheidegg, ze kterého se lze vyvézt na nejvýše položenou železniční stanici v Evropě, Jungfraujoch.
Po pauze na kafe a svačinu nastává čas sestupu, posadíme pár jedinců s již příliš zničenými koleny na vlak dolů a jdeme na to. Sestup ubíhá rychle, cesta je dobrá, ale stejně je to nekonečné a jediným zpestřením jsou nám všudypřítomné pasoucí se krávy. Neodolám a jedné nastavím ruku k oňufání, začínám mít mazlicí absťák, jenže mám nakonec co dělat, aby mi drsný svalnatý jazyk ruku neutrhl! Při jedné za zastávek si uvědomím nepříjemně svědící místa pod koleny, měla jsem to i loni, špatné mazání nebo zase nějaká alergie? V horském středisku Wengen posadíme další lidi na vlak, já zaváhám a vydám se odvážně na poslední stovky metrů sestupu. Už se můžu doničit, je to zas na nějakou dobu naposledy. S čím jsme ovšem nepočítali, je asfaltová cesta, na tu nestačí ani dvojité zpevnění plus hole. Kňourá nás několik, holky sestupují pozadu, aby kolenům ulevily, až nakonec loví z batohů Růžový zázrak. Tak takhle ne, to vydržím, už jsme skoro dole, ač mnozí tvrdí opak. Však městečko Lauterbrunnen je už blíž, než na dohled, projdeme hlavním nádražím k autobusu. Holky se vydají shánět cider, prý k zapití těch ibáčů, já se spokojím s pivem od řidičů. Čekání na čas odjezdu nám zpestří pan kocour, který se vyvaluje na samém okraji parkoviště, nezkušení se baví jeho neochotou mi zapózovat. Nakonec se usadím k ostatním na zem i přes riziko, že se už nezvednu.
V kempu nás čeká opět fronta na sprchy, v jedné prý neteče teplá ani za minci, tím hůř, jen tři jsou prostě málo, uvažujeme i o okupaci pánských. Stany nedoschly, a jen co trochu uschneme my, už nás čeká závěrečný mejdan. Po přečtení básnických výtvorů se zvrhne ve hry vhodné maximálně pro první stupeň, k pití toho taky moc nemáme, takže společně s pár dalšími zmizím do stanu.