24. 8. 2009
PIRÍNEOS/PYRENÉES 2009
Den č. 1: 7. 8. 2009
Síť: T-mobile CZ
Program: Odjezd
Heslo dne: Zmatek a stres
Ráno jsem vstala vcelku brzy, ovšem stejně jsem nestíhala. Naložila jsem pračku a pustila si poslední díl Dr. Quinnové před dovolenou (hezky jsem to zaokrouhlila na 10 dílů co, jsem viděla:-)) což byla asi chyba. Pak jsem si chystala jídlo a kosmetiku, do toho věšela prádlo a zaháněla mámu do postele. Ta se před cvičením udiveně ptala, jestli se už na nic koukat nebudu. Fakt komedie. Pak další balení, vaření oběda. Naivně jsem si myslela, že aspoň dočtu tu Dianu a Jackie. Zbylo mi tam pár stránek. Nakonec jsem nějak dobalila, uklidila po sobě, dala si sprchu a na poslední chvíli vypadla. Už jsem myslela, že ten bus v 15:15 nestihnu. Hned cestou mi došlo, že nemám rukavice, ale vrátit se nešlo. Řidič koukal dost divně na moje zavazadla, ale platit za ně nechtěl. Na Budějárně mě začala dřít bota na pravém kotníku. Koupila jsem lístek na tu bagáž a nasedla na metro. Na přestupu na Florenci se mi tlemily nějaký pubertální paka, jinak se cestou nic moc zajímavého nedělo. Na Černém Mostě jsem byla brzy, ještě tam ani bus nebyl, klidně jsem mohla jet v těch půl. Ale lidi tam už byli, i průvodce Boris, známý mi z Korsiky před dvěma lety. Oznámil mi, že mě prý zná i Maty (druhý průvodce, ze Španělska, a vím) a že sedím přímo za řidičem. Pak dorazil bus a zjistila jsem, že nemám vůbec místo na nohy, páč se mi jídlo nevejde pod sedadlo. Po půl šesté jsme vyjeli směr Plzeň, kde jsme nabrali posledních šest lidí a vyrazili směrem na Rozvadov. Už mě brněly nohy z toho blbýho sezení, když jsme dorazili na první pauzu. Zavolala jsem mámě a po chvíli jsme pokračovali v cestě. Hranice jsme překročili přesně ve 20:44, na videu šel Madagaskar (zaspala jsem dost velkou část, na cestu tam slušný!) a po půlnoci byla konečně pauza na mytí, kupodivu dostatečně dlouhá, někde v Německu. Ještě jsem stačila zaznamenat, že letos nejedeme přes Paříž.
Den č. 2: 8. 8. 2009
Síť: Orange-F (ručně navolená, nic se mi nehlásilo)
Program: Cesta, Nîmes, ubytování v kempu, úvodní karimatka párty
Heslo dne: Únava a rozlámaný tělo
Probudila jsem se až po šesté, na cestu v buse vcelku pozdě, ale všichni kolem taky spali. Nasnídala jsem se a za chvíli se už stavělo na ranní mytí. Kolem Lyonu i dál byly šílený zácpy (asi celá Evropa jela na jih Francie nebo co), málem jsme v Nîmes nemohli zastavit, abychom nepřetáhli dobu jízdy. Koukali jsme na Roming, moc mě to nebralo. Po obědě se mi konečně podařilo nacpat jídlo pod sedačku a udělat si tak místo aspoň na jednu nohu. V Nîmes jsme to brali letem světem, bylo hrozný horko (hlavně mě v punčochách, dlouhých kalhotách s podšívkou a pohorkách…) a nevzala jsem si filtr na brýle, takže jsem docela trpěla v ostrém světle. Dobu jízdy jsme beztak přetáhli díky další zácpě. V kempu byla tvrdá zem, nešly mi zapíchat kolíky, ale sousedi mi půjčili kladivo. Nedala jsem roztahovací tyčku na předsíňky, jinak první stavění nového stanu dopadlo dobře. Akorát není úplně samonosný, na rozdíl od toho starého. Stáhla jsem punčochy, nohy opuchlé navzdory maximální dávce Aescinu, ale aspoň nebrněly. Bylo horko jak v peci, vyprala jsem si oblečení z cesty a osprchovala jsem se. Karimatka párty ohlásili už na půl osmou, aspoň to bude brzy za náma a budu moct jít spát. Dohromady jsem si nikoho nezapamatovala, moc se ani nepilo (naštěstí díky mému Flonidanu…). Odešla jsem brzy, ale kupodivu ne první, a šla jsem spát. Nevzala jsem si teplý ponožky na spaní a zjevně taky lehkou mikinu (vždyť jsem ji z té skříně vyndavala, ne???)
Den č. 3: 9. 8. 2009
Síť: Orange-F (už se navolila sama)
Program: Pláž a nákup v Mèze, Carcassonne
Heslo dne: Oblačnost a davy lidí
Hned při probuzení jsem myslela, že jsem zaspala kvůli špatně nařízené době buzení, vstala jsem ještě před budíkem, trochu pršelo. Naštěstí se tenhle nový stan dá bez nějakých hrůz sbalit i mokrý. Odjeli jsme v půl deváté, mezitím přestalo pršet. Na pláž jsme nemohli trefit, dokonce jsme se vraceli. Namočila jsem si jen nohy, voda byla vcelku studená. Pak jsme se přesunuli do města, obchoďák jsem nenavštívila, jídlo jsem ještě měla. Zamířila jsem rovnou do centra na tržiště. Mezitím začalo pražit sluníčko a bylo dost horko. Na trhu jsem si koupila pár jablek, v obchůdku poblíž pohledy, a vydala se zpátky k busu. Zaparkovali ho o kus dál než při výstupu, ale ostatní tam nově příchozí navigovali. Přesunuli jsme se do Carcassonne, kde byly hrozný davy lidí, mnohými uličkami v pevnosti se nedalo projít. Budeme spát na tábořišti bez přístupu k vodě, tak si tu máme někde nabrat, nicméně fontánku jsem nemohla najít a už jsem neměla vůbec žádnou vodu. Taky se zatáhlo a ochladilo. Mikina zůstala v buse, takže jsem se docela těšila na konec rozchodu. Bez vody jsem dorazila na parkoviště, kde byla avizovaná fontánka, napila jsem se a nabrala plnou zásobu. Na tábořišti jsem postavila stan, tentokrát bez problémů a rychle, zuby jsem si vyčistila bez nitě, umyla se ubrousky (i čočky jdou po takovém mytí rukou vyndat, následky a nandavání uvidím zítra) a šla jsem spát.
Den č. 4: 10. 8. 2009
Síť: Orange-F
Program: Nákup, Lourdes, túra k vodopádu u Gavarnie
Heslo dne: Voda
Tentokrát jsem se probudila v klidu, vstala bez stresu, ale malér přišel hned záhy. Převrátil se mi vařič a vylila se voda na čaj, naštěstí díky rose jsem louku aspoň nepodpálila. Ale voda mi pak chyběla, ten vápník byl ale koncentrovaný! Hygienu jsem odbyla opět ubrousky, čočky nandat šly, a vcelku rychle sbalila (že by mytí nádobí tak zdržovalo?). V Lourdes jsme nakoupili v Carrefouru a přesunuli se na slavné poutní místo. Nabrala jsem plné láhve místní vody, koupila suvenýrové lahvičky domů a do práce a také je naplnila. Všude bylo plno lidí a okolí dost komerční, mnohem víc než posvátné. V katedrále jsem rozsvítila svíčku, cestou zpátky k busu nakoupila suvenýry a na parkovišti se od Borise dozvěděla, že se odjíždí později, než bylo původně řečeno. Vysedávali jsme tedy v parku na lavičce a řešili naše jazykové schopnosti. Pak jsme se přesunuli do Gavarnie, postavili stany a vydali se na rozcházecí minitúru k „nejvyššímu“ vodopádu v Evropě. Šlo spíš o procházku. U vodopádu byly davy lidí a voda cákala daleko od něj. Dolů jsem sešla sama, nakoupila pohledy a vydala se k busu. Celý večer jsem strávila přebalováním věcí kvůli nadcházející dvoudenní túře.
Den č. 5: 11. 8. 2009
Síť: Nemám signál
Program: Výstup k Refugio Goriz
Heslo dne: Výdrž
Nemohla jsem nějak spát (že by stres z prvního přechodu natěžko v mém životě?), ráno jsem zjistila, že se mi vybila baterie v hodinkách. Výborně, teď se mi nepodaří ji nechat vyměnit a mobil musím mít vypnutý, páč nemám nabíječku s sebou. Navíc lehce nestíhám výpravu a zmatkuju, hledám doklady (zamotaly se mi do oblečení) a léky (jsou na svém místě, hurá!). Nemám stále rukavice, nesehnala jsem je, ale snad to přežiju. Busem jsme se přesunuli do Col de Tentes a pomalu vyrazili po silnici. Cestou mělo několik lidí péči, jestli zvládnu svůj batoh celou cestu táhnout, ale kromě posunu těžiště (blbý na řetězech ve vodopádu) mi nijak nevadil. Po výstupu následovala pauza u chaty pod Rolandovou bránou a výstup do brány, kde jsme přešli do Španělska. Při něm mi spadla jedna z lahví s vodou, ale Maty mi pro ni slezl přes sníh. Z brány se část lidí vydala s Borisem na horu Taillon, ostatní rovnou sestupovali, no s tou zátěží kolena dost bolely, na suti jsem sklouzla a odřela si ruku. Taky mě začaly bolet záda a ramena a zjevně se mi připálily ruce a nos. Kolem páté jsme dorazili k chatě, postavili stany (na sedmou se tu zjevně nehraje) uprostřed kopce, udělala jsem si jídlo a šla zkolaudovat místní WC. Pěknej hnus, turecký a papíry se hází vedle do koše. Následovalo zjištění, že mi teklo do batohu mléko. Ty jejich láhve nedrží moc zavřené. U mytí nádobí jsem se vcelku bez problému s nějakým mladíkem dohodla, že fakt nespěchám, následně umyla a ošetřila sebe (s ubrousky mám už praxi), mám puchýř na pravém palci:-( Pro jistotu jsem natáhla bandáž na mizerný levý kotník a pobíhala po louce jen v ponožkách. Nebyl tam signál a jeho hledání mi dost vybilo baterku. Mezitím dorazili turisti z Taillonu. Na mítinku ohledně následujícího dne nám byl oznámen odchod v půl šesté s nutností mít sbalené věci, tak jsem radši šla spát ještě za světla.
Den č. 6: 12. 8. 2009
Síť: Movistar (ručně navolená)
Program: Výstup na Monte Perdido, sestup do Pradery
Heslo dne: Všechno jde, když chceš
Musela jsem vstát už ve čtyři, díky stanu v kopci jsem se moc nevyspala, klouzala jsem dolů, ale kupodivu jsem byla vcelku při silách a nic moc nebolelo. Jen mám alergii na místní trávy, ale to spraví Livostin. Sbalila jsem věci, hodila je k Matymu do stanu a vyrazili jsme potmě s čelovkami. Světla tak na dva kroky, jinak pohoda. Postupně se rozednilo, cestou Maty naší miniskupince oznámil, že mám svátek. Kus pod vrcholem nás Maty trochu vystrašil, že i tady lze dostat horskou nemoc. Samozřejmě se mi pod vrcholem udělalo blbě, ale spíš z nedostatku energie a kyslíku, měla jsem totál fialový nehty na rukou. Vrchol jsem však dala. Nahoře bylo teplo a ani nebyl moc vítr, nafotili jsme, co se dalo a vyrazili zpátky. Ani na vrcholu nebyl signál a mobísek nějak vymrznul, byl zpomalenej, chudák. Cesta dolů pěkně klouzala v té suti a kolena teda bolely i nalehko. Na oběd jsme byli už zpátky u chaty, sbalili zbytek věcí a vydali se dolů. Začalo poprchávat, ale po navlečení pláštěnek hned přestalo a zase začalo pařit sluníčko. Sestup byl dost úmorný, ale přesto kratší, než Maty avizoval. Kolem sedmé jsme odjeli z Pradery horským busem do kempu. Vytáhli jsme i cizí hůlky, tak jsme se museli s řidičkou rukama nohama domluvit, ať ještě ten zavazadlový prostor otevře. V kempu parkoval bus daleko od našich míst a i do koupelny to bylo daleko a po trojích schodech. Každá cesta na WC nebo pro vodu pěkně bolela a ten puchýř se mi zase nalil. Opět jsem přebalovala věci, vyprat už jsem nestihla, neuschlo by to. Bez hodinek jsem neměla pojem o čase, spát jsem šla až za tmy, ještě, že zítra nemusíme brzy vstávat!
Den č. 7: 13. 8. 2009
Síť: Movistar (automaticky)
Program: Aínsa, Benasque
Heslo dne: Civilizace
Budík jsem měla nastavený až před osmou, ale sluníčko v údolí ještě nepražilo, docela příjemné překvápko. Sbalila jsem si věci a v klídku se vypravila, jen to vážení každé cesty dolů mě opruzovalo (kolena furt bolely). V buse do Aínsy jsem zjistila, že mám po rukou vyrážku podobnou loňské solární (?) dermatitidě, kterou jsem sváděla na bazén. No aspoň to díky Flonidanu nesvědilo, ale teď je favoritem mezi příčinami opalovací mléko. V Aínse na hradě jsem hledala tradičně jako první věc WC, Maty se mě stále ptal, jestli jsem už byla na věži. I to jsem zvládla (byl tam nízký a úzký průchod, jak tam asi lezou rozměrnější jedinci?:-)) a po nákupu suvenýrů jsem zamířila dolů do moderní části města. Na poště jsem koupila známky a v lékárně promethazinový krém. Byla to akce, lékárnice na mě koukala dost vyjeveně, když jsem požádala o krém s antihistaminikem a z poučení jsem rozuměla akorát, že nesmím na sluníčko. Ale pořídila jsem a s použitím si přece poradím, ne? Jen hodinářství jsem neobjevila. V baru jsem si dala tortillu a pivo a vydala se k busu. Spousta lidí to zalomila u řeky nebo v parku na lavičkách, horko bylo pekelný a vyrážka docela pálila. Cestou jsem dostala k svátku megabalení Kitkatu. V kempu jsme postavili stany, vyprala jsem si nějaké oblečení a najedla se. Během sprchy mi někdo navěšel prádlo na šňůru, posléze se k tomu přiznala terapeutka Lenka. Namazala jsem se tím krémem na alergii, voní po levanduli, fuj! A má se mazat čtyřikrát denně, usoudila jsem, že stačí na noc a ráno ten silnější opalovák, co mám na ksicht. V 18:45 jsme vyrazili do Benasque, kde jsem sháněla hodinářství (nic) a pro jistotu už novou kartuši do vařiče. Tu jsem sehnala až asi ve čtvrtém a jen velkou s upgradovanou náplní. Pěkně drahou, mezi náma. Asi mám už zastaralý vařič nebo co. Když jsem dorazila do supermarketu doporučeného pro nákup, už mě nepustili dovnitř, že zavírají. Tohle se teda povedlo, nikdo neřekl, že tam mají jen do devíti a já mám na zítra poslední jablko, o dalších věcech typu fitky nemluvě. Poklidná návštěva Benasque se tak změnila v zoufalé hledání místa, kde aspoň jablka bych koupila, nic už jsem samozřejmě nenašla, leda tak Matyho s telefonem u ucha v zapadlé uličce. Tohle je teda bezva, buď ještě zítra v kempu stihnu jablko k večeři (má tam být obchod) nebo budu holt mít zítra jedno a pozítří tři. Až po delším uvažování mi došlo, že pozítří je už sobota a ne pátek. Po návratu do kempu jsem se rovnou vypravila na spaní, spolkla radši rovnou dvě tabletky Flonidanu, napatlala se zase tím krémem a zapadla do spacáku.
Den č. 8: 14. 8. 2009
Síť: Movistar
Program: Túra v národním parku Possets y Maladeta
Heslo dne: Jednou nahoře, jednou dole
Ráno bylo pěkný chladno, ty teplý ponožky mi docela chybí. Aspoň moje vyrážka vypadala podstatně lépe. Sbalili jsme, popojeli kousek od kempu a vyrazili. Zvolila jsem výstup k chatě, odkud se vychází na Pico de Aneto (nejvyšší hora Pyrenejí), i když kolena mě pořád ještě bolely po sestupu z Perdida. Už začínám uvažovat o básničce na závěrečnou soutěž. Dost záhy začalo pražit sluníčko a vyrážka zase otekla a pálila, jako bonus se objevila i na dalších místech, naštěstí stále jen na rukou, ale už to mám od linie krátkých rukávů skoro k zápěstí:-( Tričko s dlouhým rukávem, které od prvního dne hledám, by se fakt hodilo (přísahala bych, že jsem ho ze skříně vyndala a na posteli nezůstalo). Při sestupu jsem opět uklouzla a odřela se, dole jsme museli přebrodit řeku. S mými ochrannými náplastmi super, ta z puchýře se odlepila a voda byla ledová, až to bolelo. Usušila jsem nohy a propocený ponožky během oběda, obula se a vyrazila zpátky. Cesta byla skoro po rovině, šlo se skvěle, jen začalo to vypadat na bouřku. Zrychlili jsme, abychom byli u busu dřív, než začne pršet. Na svačinu padla poslední fitka a jelo se do kempu. Dorazili jsme už před pátou, ale snad dvacet minut se zajíždělo s busem, všichni čučeli, bylo to veselý. Rychle jsem postavila stan a letěla koupit jablka. Na večeři jsem to tak tak stihla! Ještě jsem koupila víno (na karimatka párty) a pár drobností a šla prát věci do hor, snad to uschne. Taky mě začalo bolet v krku, asi to mám i oteklý, což je teda bezva. Ležela jsem ve stanu s Epochou a MP trojkou až do setmění. Cestou do koupelny na čištění zubů mě zastavil Boris, jestli jdu na párty. Už jsem myslela, že nic nebude. Tak dobře, rychle jsem odbyla hygienu (bez ústní vody), vzala sedák, mikinu, plechovku piva Free Damm a vodu a vyrazila k busu. Zábava dost vázla, lidi posedávali a popíjeli i různě jinde. Navíc jsem nemohla pít (na dva Flonidany unesu maximálně symbolický přípitek, loni odzkoušeno:-)). Večer byl dost chladný, San Miguel je daleko lepší a taky mi začalo být opravdu nedobře…
Den č. 9: 15. 8. 2009
Síť: Movistar
Program: Nákup v supermarketu, románské kostelíky v Taüllu, procházka na planinu Aigüestortes
Heslo dne: Přežít
V noci byla šílená zima, nakonec jsem se přes spacák přikryla bundou a mikinou. Ráno mi bylo totál nanic, už mi i teklo z nosu, nasadila jsem megadávku céčka, Septisan a šalvěj. Snad to zabere!! Jako bonus jsem zjistila, že se mi pomíchaly čočky a nosila jsem na obou očích šestku. Teď si budu muset dvakrát vzít obě 4,25. Vyprané věci mi neuschly, dávám je sušit v buse. V obchodě v Boí zvoleném pro nákup (poslední před dvoudeňákem, jejda, my jdeme už zítra?) měli zavřeno, takže se cesta zvrhla v hledání nějakého jiného. Komedie, nakonec jsme zastavili v jiném městečku v „supermarketu“ (kalibru české vesnické samoobsluhy) pomlátili se na malém prostoru a celý ho vykoupili. Mezitím se zjistilo, že ten původní krám otevírá jen později, prostě jsme tam byli brzy, tak tam prý ještě pojedem po návštěvě Taüllu. Nákup byl celkově veselý, nezbyl na mě košík a věci mi neustále padaly na zem. Po nákupu jsme vyrazili do Taüllu, kde jsme navštívili místní kostelíky. Postavili tu dva stejné rok po sobě, je to raritka. V prvním jsme lezli po žebříku na věž, někdo pode mnou měl super výhled, vzala jsem si sukni. V místním sportovním obchůdku jsem koupila teplé ponožky a tričko s dlouhým rukávem. Prodavačka tam zapomněla zadat slevu a mluvila na mě anglicky, já na ni španělsky, funny. Ale jak rušila platbu, tak jsem se docela lekla, že bude problém s kartou. V Boí jsme opět nakupovali, už mám vše potřebné, ještě jsem požádala místní bankomat Caixa Catalunya o 50 euro a jelo se na túru. Dosud mi neuschly bandáže, dala jsem je tedy na batoh, túra snad bude lehká, i když na sestup by se hodit mohly, měla bych šetřit kolena na dvoudeňák. Teda jestli budu schopná na něj jít. Ta debilní vyrážka se na sluníčku zase objevila (asi bych si ten krém měla ráno vždycky smýt) a bylo mi fakt špatně. Ještě u busu jsem spolkla dva Ataralginy, nic jiného pohotovostně obvykle nenosím. Ani jsem neměla chuť na oběd, přes relativně malé stoupání ze mě lilo, paráda na druhou! Moc jsem neměla chuť fotit, asi se mi ty skály a potůčky okoukaly nebo mě dneska nezajímají. Došla jsem na cílovou planinu, všude byli lidi, nikdo od nás, tak jsem se na kameni konečně najedla a přes svůj stav se rozhodla jít i zpátky pěšky. Cestou jsem potkávala samé od nás, šli teprv nahoru! Opět lehce pršelo, na posledním parkovišti pro auta jsem snědla sušenky místo večeře a vydala se k busu. Bandáže jsem nakonec nepoužila, ale aspoň mi uschly. Spousta lidí už na parkovišti byla, přijeli taxíkem-džípem. Navíc bylo zjevné, že pršet opravdu bude, začal závod, jestli stihneme předtím postavit stany. Nestihli jsme, začalo lít jen jsme vyjeli z parkoviště. V kempu jsme čekali, než přestane, ještě za mírného deště postavili na mokré louce a mazali do sprchy. Uvařila jsem vodu v předsíňce od stanu, dala si Paralen hot drink a začala přebalovat věci na dvoudeňák (v tomhle stavu, všude mokro atd., pomalu mě chytala depka). Asi po hodině jsem spolkla ještě dva Ibalginy a šla definitivně spát.
Den č. 10: 16. 8. 2009
Síť: Nemám signál
Program: První den dvoudenního přechodu v NP Aigüestortes y Estany Sant Maurici
Heslo dne: Změny plánů
Navzdory svému stavu jsem spala až do zvonění budíku a kupodivu mi ráno bylo docela dobře, až na mírnou únavu. Ale myslím, že ten přechod dám. A bylo pěkně jasno, další dobrá zpráva. Pohodově jsem se najedla, dobalila, vzala dvě 4,25 čočky a vyrazili jsme. Už od začátku jsem se propadala dozadu, asi z ranního nedostatku energie nebo rekonvalescence, Matyho tempu obvykle bez problémů stačím. Taky mi pořád teklo z nosu. Netrvalo dlouho a začalo zase pražit, energii mi nedodala ani svačina, stále jsem se ploužila vzadu a lilo ze mě všema pórama. Taky vyrážka na rukou začala opět červenat. Obědovou pauzu Maty zkrátil kvůli množícím se mrakům, ze kterých by mohlo pršet, ale odpočinek a jídlo mi dost pomohly, už mě jen pálily ty ruce a taky na šutrech povolil pravý (lepší) kotník. Zatahovalo se i nadále, začalo lehce poprchávat, mnozí vytáhli pláštěnky a návleky na batohy. Kolem páté bylo už jasné, že bude bouřka, v malém stinném údolíčku jsme čekali, jestli se to stočí nebo ne, páslo se tu docela početné stádečko krav, tady by se zajímavě stavělo mezi jejich produkty… Nakonec bylo rozhodnuto postavit, pokud by náhodou nepršelo, tak sbalíme a půjdeme dál. Maty vybral láhve a šel nahoru nad údolí pro vodu, už jsem měla s bídou litr, tak ještě jeden a něco mi snad bude stačit… Zvednul se slušný vítr a začalo opět pršet, přespíme tu na 90%:-( Tak jsem si dala na večeři mírně rozdrcené sušenky, na kovovém vařiči jsem si vařit netroufla, takže mi byla i zima. Definitivně tu zůstáváme, vybalila jsem tedy věci a po ubrouskovém mytí zalezla do spacáku. Déšť i hřmění pokračovaly, ale i tak jsem usnula. Probudila jsem se po osmé a dala vařit vodu, už skoro nepršelo. Vzala jsem si tu novou kartuši, kdyby stará už docházela (nikdy to nepoznám!) a musím říct, že je teda hlučnější. Pro jistotu opět Paralen hot drink a tentokrát jen jeden Ibalgin, ta zima je docela riziko… Vyčistila jsem si zuby, plivala jsem přitom do potoka. Jen jsem zalezla definitivně do stanu, krávy začaly pobíhat kolem, někoho nakonec napadlo zahnat je na druhý konec údolíčka a měli s tím asi problémy, slyšela jsem mimo varování, ať nevylézám, samé huš, huš. Zima byla pořád děsná, zase jsem se přikryla přes spacák.
Den č. 11: 17. 8. 2009
Síť: Movistar
Program: Druhý den dvoudenního přechodu v NP Aigüestortes y Estany Sant Maurici
Heslo dne: Extrémy
Navzdory nohám zmrzlým na led až do rána jsem se docela vyspala, kupodivu mi ráno bylo skoro dobře, až na přetrvávajícím rýmu. Po rozepnutí stanu jsem koukala na krávu cca pět metrů od stanu, zahnání evidentně moc nepomohlo. Obloha byla jasná, další dobrá zpráva, jen byla zima a všude mokro a čerstvý kravince. To bude balení! Nedonutila jsem se převlíct do krátkých kalhot, lezu v šusťákách, nicméně v prvním sedle jsem je vyměnila. Už ze mě zase lilo, ještě, že jsme cestou nabrali vodu. Na snídani vyšla perfektně, nezbylo mi vůbec nic. Taky se mi dneska šlo snad líp než včera. Přešli jsme místo původně vybrané k přespání, když pominu kravince a nedostatek pitné vody, tamto bylo lepší, tady mezi těmi šutry by se místo na stan hledalo blbě. Následoval sestup k chatě (ještě zavřené i s WC:-() a přechod po „Pyrenejské magistrále“ k jezeru, kde jsme obědvali. To už jsem opět sušila tričko a ponožky, někteří se dokonce v jezeře koupali (děsně překvapivé bylo jejich sdělení, že voda je ledová!:-)). Taky mě tentokrát víc bolely záda, nakonec mě napadlo utáhnout si popruhy u báglu nadoraz a kupodivu to docela pomohlo. Následovalo největší stoupání túry, propadla jsem se skoro na konec, i když kromě neustálé nutnosti smrkat (bála jsem se, že si setřu krém a spálím nos, nemluvě o tom, že ho mám odřený…) a celkem předvídatelné únavy mi nic už nebylo. Maty každého fotil a chtěl vítězná gesta, dobrý fór! Nahoře jsme odpočívali a společně se fotili, Maty sbíhal ze skály, bylo to akční, no a já samozřejmě sušila tričko. Už docela vypadalo!! Ten batoh snad pouští nebo co. Zvolila jsem netradičně lehčí variantu-přímý sestup, druhá trasa byla delší a kolem jezer. Sestup byl dlouhý, únavný a dost bolel, nejen kvůli kolenům a pravému kotníku, podařilo se mi vyvrknout si i levý kotník (mám tam vůbec ještě nějaké vazy?) a bolely mě záda navzdory přitaženým popruhům u batohu. Zašla jsem na vyhlídku na jezero Sant Maurici, ale byly vidět hlavně blízké stromy, a pokračovala v sestupu po už pěkné cestě. Až po chvíli jsem zjistila, že značka vede po malé pěšince, no přelezla jsem na ni. Vyplatilo se to, na rozdíl od hlavní cesty vedla kolem vodopádu, avizovaného u vyhlídky (byl v podstatě pod ní). U jezera jsme seděli a čekali na zbytek naší skupiny. Posbírali jsme se a vyrazili na stanoviště taxíků-džípů. Byl tam jen jeden a paní v infocentru prý nemůže zavolat další, jak hbitě zjistil Boris. Nicméně po odjezdu první části naší výpravy se objevilo moře dalších. Batohy na zahrádku a jelo se. Řidič se snažil konverzovat, ale nic moc jsme si neřekli, já zas tolik español neválím a on neuměl anglicky… Nakonec od nás vybral po 4,80 euro, neměl na vracení, komedie. Až na cestě domů jsme zjistili, že nás o 5 euro obral. Mám trochu odřenou levou nohu, ale náplast naštěstí povolila až u kempu. V kempu jsme se ubytovali a následoval tradiční boj o sprchy. Mytí bylo rychlé, nestíhala se dohřívat voda, já měla například skoro úplně studenou. Následovalo tradiční přebalování věcí ve stanu, už jsem u toho usínala a ještě nikdo neřekl, jak zítra. Až cestou z koupelny po čištění zubů mě zastavil Maty a program mi řekl. Pobrala jsem jen, že bude civilizace a odjezd v 8:30. Ode dneška beru jeden Flonidan, vyrážka vylezla navzdory pražícímu sluníčku jen nepatrně.
Den č. 12: 18. 8. 2009
Síť: STA-Mobiland (ručně navolená)
Program: Seu d´Urgell, Andorra
Heslo dne: Nechtěná pozornost
Vstávání i balení proběhlo v klidu, cestou do Seu d´Urgell pustili Blbce k večeři, radši jsem si četla, ještě mi tam viselo 21. století od začátku zájezdu. A to mám ty časáky čtyři. Bolí mě furt záda, asi z báglu. Po prohlídce muzea a katedrály jsme se přesunuli ven na trhy. Prohlédla jsem si olympijský areál, kde v roce 1992 vyhrál Pollert, bylo to tam v provozu, i když jezdily hlavně rafty… Na trhu jsem koupila jablka, mrkev a místní ovoce paraguayos, následně ještě dva druhy ovčích sýrů. Jen jsem nesehnala pohled, v muzeu mi přišly drahé a krámky se suvenýry byly zavřené kvůli trhům. Škoda, no, ale zas tolik se neděje! V buse cestou do Andorry jsem vybalila své sýry na oběd, což pozvedlo řidiče, smrděly jim. V Andoře jsme nakupovali ve stejném obchoďáku jako loni, nakoupila jsem fitky a spoustu věcí domů, bonbony, pivo, víno do práce atd. Jen ani tady neměli hodinářství schopné mi zprovoznit hodinky. Hlavně tady jsem si připadala jak blbec, když jsem furt zapínala foťák! Ten následně spustil alarm u kasy, maník z ochranky hned prohlásil Ruska, co?, ale vysvětlilo se to naštěstí vcelku bez větších problémů. V kempu jsme byli už před čtvrtou, tradičně jsem prala a krámovala ve stanu, řidiči do mě kérovali kvůli těm sýrům, super! Navíc skoro nešly zapíchat kolíky, dokonce nám Maty půjčoval nějaký spešl a zatloukal je! Řekla jsem si jen na předsíňku, podle mě to držet bude. Pro velký úspěch to zase vypadalo na déšť, ale tentokrát z toho nic nebylo. Po večeři jsem se vydala dolů do města. S bandáží na pravém kotníku (předpokládám, že ten půjde vyléčit) to byla docela štreka, ale nákupní zónu jsem našla. Ve dvoupatrové samoobslužné lékárně jsem koupila vitaminový baby krém, vyrážka už zmizela, ale mám ty místa děsně suchý (stejný průběh jako loni), následně zamířila do hodinářství, kde mi paní vysvětlila, že baterii mi tady nevymění, ale v jiném ano. Ve druhém hodinářství chlápek mluvil jen katalánsky, ale rukama nohama jsme se domluvili a hodinky mi zprovoznil za 4 eura. Následovala návštěva obchoďáku kvůli nákupu mléčných výrobků a pití na cestu zpátky. Pěkně jsem bloudila díky nápisům v katalánštině a mírně nelogickému uspořádání (ochucené mléko bylo u nealko pití a ne u mléka, nealko a pivo u sportovních potřeb, kdežto víno a silnější normálně v potravinách). Konečně jsem našla všechno a vydala se na cestu zpátky. Můj foťák opět spustil alarm, ale tady se nikdo neangažoval. Nalepil se na mě nějakej dědek a dělal mi návrhy, naštěstí jsem došla další lidi ze zájezdu a přidala se k nim. V kempu následovala tradičně sprcha, čaj a spacák.
Den č. 13: 19. 8. 2009
Síť: STA-Mobiland (automaticky)
Program: Výstup na Coma Pedrosa
Heslo dne: Horko
Vstávání i výprava proběhly jako v posledních dnech, tedy v pohodě, mírně mě ale zaskočilo zjištění, že přetrvávající bolest zad byla jediným příznakem mého obvykle šíleného PMS. A to zítra jedeme k moři! Na výstupu nás pronásledovalo horko, už u chaty jsem odložila tričko a pokračovala jen v topu. Na chatě vyváželi záchody helikoptérou, tak jsme museli do přírody. Letos už u jezírek prakticky nebyl sníh (přísahala bych ale, že jsme loni skončili až u toho druhého, co se obcházelo horem), došli jsme až na vrchol, cesta sice byla exponovanější než předešlé, ale na Slovinsko zdaleka neměla! Teplo bylo i na vrcholu, pobíhala jsem stále v topíku, bylo prakticky bezvětří. Jediným kazem byla křeč v noze, která mě chytla při pózování na společnou vrcholovou fotku. Najedla jsem se až zpátky u jezera, sýry na louce nikoho nepohoršovaly:-), dala technickou pauzu a šlo se dolů, jablko jsem už sníst nestihla. Ve snaze vyhnout se stoupání a klesání u chaty jsem zabloudila na podmáčenou louku a skončila mezi posledními. Začalo jít na bouřku, takže jsme dolů letěli bez pauzy, dost jsem to brzdila, rychlý sestup pěkně bolel. Taky lehce sprchlo, ale před pátou jsme dorazili k busu. Cestou zpátky jsem pojídala jablko, ale místo večeře bude nákup, tak co. V obchoďáku (zase jiném) jsem nakoupila ještě další dárky, pečivo a jablka. Nejbližší bankomat nefungoval, mám už málo peněz, ale určitě ještě nějakej potkám. V kempu jsem se vykoupala, ošetřila puchýř na levé patě a zjistila, že jsem si spálila záda (asi u chaty nebo nahoře). Naštěstí jen do červena, nebolí to. Ještě jsem nakoupila v kempovém obchůdku pohledy, přečetla kus Epochy speciál a šla se chystat do postele. Maty mě zval na párty, tak jsem mu řekla, že si to nechávám na závěrečnou:-) a zapadla do stanu.
Den č. 14: 20. 8. 2009
Síť: Movistar (ručně navolená)
Program: Costa Brava
Heslo dne: Klídek
Odpočinkový den začal brzkým vstáváním a odjezdem. Konečně došla stará kartuše, stylově v Andoře, kde jsem ji loni koupila:-), takže výměna, a musím říct, že ta nová hřeje rychleji a ani se nemusí pustit na maximum. Snad poprvé jsem neměla stan mokrý od rosy ani deště, to bylo baleníčko! Mám opět dvě 4,25 čočky, u moře snad nebudu potřebovat ostříží zrak. Přejezd byl dlouhý, na placení mýtného jsem vyšokovala řidiče, že umím español. Museli jsme udělat pauzu na benzince, nějak se ta cesta protahovala, navíc mi nezbyly po nákupech drobné ani na kafe z automatu:-( Do kempu jsme dorazili až po jedné, bus musel zůstat venku, neprojel by. Zas to tahat daleko! Ale u vchodu je bankomat Telebanco, hurá. I tady byla země dost tvrdá, ale stan jsem po nacpání batohu dovnitř postavila docela úspěšně. Včerejší puchýř jsem také musela ošetřovat nadvakrát:-( K obědu jsem dorazila ovčí sýry a vydala se na pláž. Bylo to daleko v tom přímořském horku a všude lítal písek. Přečetla jsem další kus Epochy speciál, ale byla to celkově nuda, k vodě jsem ani nešla, beztak to cákalo bůhvíjak daleko. Po páté jsem sbalila své saky paky a vyrazila zpátky do kempu. Ze všeho nejdřív jsem musela do sprchy smýt ten debilní písek, dalo to docela práci, furt jsem nacházela nějaký zapískovaný místa! Po večeři jsem si dále četla, tentokrát před stanem, až dokud nezačalo sluníčko trochu klesat (Epocha speciál taky padla, ale že mi vydržela dlouho!), definitivně se umyla a lehla na karimatku s MP trojkou (málem jsem vytuhla!). Cestou do sprchy jsem zjistila, že v místní restauraci je diskotéka, docela bych si trsnout šla! Ale radši jsem zapadla do stanu.
Den č. 15: 21. 8. 2009
Síť: Orange-F (ručně navolená)
Program: Figueres, Pont du Gard, závěrečná karimatka párty
Heslo dne: Nuda
Kvůli nutnosti navštívit WC jsem vstala už před zvoněním budíku. Následovala klasická výprava a balení opětovně mokrého stanu (ach ta rosa!). Před odjezdem jsem ještě požádala bankomat o 40 euro. Ukázal mi dokonce aktuální převod na koruny! Do Figueres jsme dorazili brzy, ale u muzea Salvatora Dalího byla už fronta. Naštěstí jsme měli lístky zamluvené, takže jsme šli rovnou. Muzeum bylo zajímavé, aspoň na muzeum výtvarného umění určitě. V obchůdku jsem koupila pohled a průvodce, pak jsem zjistila, že na WC se musím vrátit zpátky. Ještě jsem nabrala letáky u vchodu a vypadla. Figueres jinak moc zajímavé nebylo, až na obchůdek se všemožnými šperky a bižuterií, kde jsem koupila náušnice pro Danču k narozkám. Následoval přejezd na Pont du Gard s nákupní zastávkou v Narbonne (měli tam levné pohledy s kočkama), koukali jsme na Fridu (opět jsem usnula…) a pak jsem dočetla poslední časopis (ta 100+1 moc dlouho nevydrží). Byla zácpa, no, ale ještě taky pojedeme domů a to nevím, co budu v tom buse dělat. K Pont du Gard jsme dorazili až po páté, zajímavé bylo, že jsem to tam vůbec neznala. Fakt bych přísahala, že jsem tam loni byla, až později mi došlo, že jsme tehdy byli u Pont d´Arc! Naše výprava tradičně obsadila WC a pak jsme vyrazili směrem k akvaduktu. Byla jsem se podívat i nahoře, i když kotníky teda bolely a také mi v buse pěkně otekly, i když ode dneška beru Aescin. Vědět, že nás čeká už teď prakticky celý den v buse, začala bych včera! Do kempu v Avignonu jsme dorazili až před osmou, byla tam spousta prachu (to bude zítra balení!) a kolíky jsem musela tradičně zatlouct kamenem. Myslela jsem, že závěrečná párty začne dřív, už byla tma a stále nic, ve stanu jsem usínala. Spousta lidí se rozhodla jít do nočního města, takže na párty začínající asi v půl jedenácté nikdo moc nebyl. Rozjezd byl pomalý, ale lidi postupně přibývali, s nimi i kolující láhve, ale nikdo moc nepil, svou Terru ještě z bůhvíkdy jsem dala otevřít až po půlnoci. Já samozřejmě moc pít nemohla, a většina kolujících vín nebyla nic moc. Ta moje Terra se docela dala. Jediná jsem přednesla svou básničku, parta z Litoměřic se zalekla konkurence a svou prý krátkou zatajili! Lidi začali odcházet, pařba se zvrhla v masážní salon, tak jsem radši po půl druhé odešla spát. Cestou jsem stačila pěkně zabloudit v kempu.
Den č. 16: 22. 8. 2009
Síť: Orange-F (automaticky)
Program: Avignon, odjezd domů
Heslo: Prach a vítr
Vstala jsme až po sedmé, budík jsem ještě v noci posunula, nijak spěchat nemusím! Po snídani jsem ještě nachystala čaj na cestu a začala jsem balit. Dochází mi Livostin, ale to neva, už bude po sezoně. Odnesla jsem jídlo do busu a vyrazila do města. U vstupu na slavný most jsem zjistila, že moje francouzština za moc už nestojí, ale slečna začala sama od sebe anglicky. Prostě trapas! Most za moc nestál, určitě teda ne za 4,50 euro! Následně jsem se prošla kolem řeky a vylezla do zahrad u Papežského paláce. Šla jsem akorát do katedrály (ta je zadarmo), koupila u ní pohledy a na nádvoří si dala zmrzlinu (měla jsem počkat, dál měli větší výběr). Cestou po městě jsem lehce zabloudila, ale návrat do kempu jsem v klidu stihla, dobalila jsem (neválet věci v tom prachu dalo práci, navíc je od rána protivnej vítr) a odnesla zavazadla k busu. Nějak se mi to podezřele lehko vešlo do batohu. Oblíkla jsem si punčochy, asi pozdě, levá noha mi už za dopoledne dost natekla, na pravé stále nosím bandáž. Mezitím Maty zavelel nakládat Prahu, a po naložení batohu a stanu jsem se najedla na zídce. Ten vítr mě štval, jednak prach v jídle a jednak jsem nevěděla, co kam spadne. V jednu jsme definitivně vyrazili, na film bylo Hledá se Nemo, naštěstí jsem půlku zaspala, následovala soutěž v poznávání filmových melodií (radši jsem se neúčastnila, to by bylo fiasko!). Díky dopravní zácpě se průjezd Lyonem protáhl na hodinu, myslím, že jsem několikanásobně překročila kapacitu svého močáku! Navíc jsme první pumpu přejeli díky blbému značení. Konečně jsme si odlehčila asi o 10 kilo, koupila Magnum na cestu (dost dobrá večeře, ne?) a jelo se dál. Vyplňovali jsme tradiční dotazníky CK Mundo, následovalo další kolo filmové soutěže a autorské čtení básniček (=mojí). Tričko dostanu až někdy, Maty je nechal v kufru, tak dostávám aspoň sladkosti (mám zásobu asi tak na půl roku s mými Toblerone a s tím vším z Protivína). Vyhrát bez konkurence je stejně na houby. Pak se pustil Notting Hill, potřebuju si vyndat čočky. V pauze jsem si je vyndala, oblíkla si dlouhé kalhoty, přitom jsem zvládla vyklopit své (čisté!) ponožky na Matyho počítač, a konec filmu pak tradičně zaspala. Pauza na mytí byla až před jednou, trochu jsem tápala, kde vlastně jsme, německé cedule totiž nabízely francouzská jídla.
Den č. 17: 23. 8. 2009
Síť: T-mobile CZ
Program: Návrat domů
Heslo dne: Je po všem
V půl páté mě probudilo zastavení busu a přivítání v Čechách od Matyho. V Plzni jsme byli už před šestou, tady první lidi vystoupili. Cestou do Prahy jsem se najedla a jakž takž zkulturnila, nic moc teda, ty kruhy pod očima zamalovat nešly. Po sedmé jsme už dorazili do Prahy, následovalo loučení, dostala jsem slibované tričko, přezula se do pohorek, sandály nacpala do batohu a vydala se na metro. Kupodivu letos většina lidí odjela autem nebo pokračovala do Hradce. V Mekáči jsem navštívila WC (jak jinak), koupila si horkou čokoládu (mají teda takovou nijakou) a v 8:40 odjela busem domů. Cesta byla úmorná, až někde v Psárech jsem si vzpomněla, že vlastně mám MP trojku (nějak jsem si z ní odvykla). Domů jsem se doslova doplazila v půl desáté, vybalovala, telefonovala, uklízela, prala, atd. moje prádlo zabralo většinu balkonu. Nohy mám zase šíleně oteklý, ale aspoň nebrní. Úklid mých propriet trval pomalu až do večera, ani jsem se nedostala na internet, jen jsem přetáhla fotky z foťáku do notebooku a začala psát tenhle cestopis.
Náhledy fotografií ze složky Piríneos/Pyrenées 2009
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář