Rysan

1. den 7.9.2013 – odjezd

Tradičně předdovolenkově nemůžu dospat, jednak je mi podezřelé horko a ještě mi chybí společník s kožíškem, který večer odjel na prázdniny. Po snídani si naposledy zapařím na PC a jdu rychle dobalit, abych v deset mohla opustit svůj příbytek. Po hodině se doplazím na Černý Most, kde zjistím, že je tentokrát plno a žádné rozvalování se na dvojce nebude. Jen co v půl dvanácté vyjedeme, všichni kolem vytáhnou řízky a méně znalí se se mnou o ně chtějí dělit. :-D Po chvíli uznám, že mám také hlad, a s poslední dobou nezvyklou chutí spráskám nachystaný oběd i s večeří. V Brně nabereme zbytek účastníků a dlouhou pauzu využijeme i k nákupu. Jen co se v půl čtvrté zavřou dveře busu, začnou kolovat první panáky. O půl hodiny později zastavíme u Mikulova naposledy v ČR, rychle si ještě poručím na benzince kávu, jenže jsem nějak pozapomněla na svou hladinku a smetánku tak rozliju po pultě. No co, zahladím stopy ubrouskem a můžeme jet dál. Trochu škoda připravit se asi o poslední pěkné dny, napadne nás. Další zastávka je až v osm, prý nebude poslední, a po ní už následuje tematický film Kmotr. Tradičně většinu zaspím a po jedenácté už nastává avizovaná mycí pauza. Během motání se z plného a přehřátého busu (klimatizace v zadních partiích nějak nefunguje) mi dojde, že jsem neměla obvyklé večerní magnesium, jenže záhy máme úplně jiné starosti, neboť servisní centrum je již zavřené a musíme jít přes celé parkoviště k benzince. Do taštičky mi zas něco vyteklo, obal z tamponků mi obarvil kde co, nicméně zdroj nenajdu. Po nezbytných úkonech se vrátíme do busu a je čas spát.

2. den 8.9.2013 – Vesuv, Pompeje

Nenadšeně otevřu oči, stojíme. Cože, hraniční přechod? Jo, aha, mýtnice, uvědomím si a pokračuji ve spánku. Ve tři bus zastaví na technickou, ven se ale ani nenamáháme. Jen mlhavě zaregistruji, že nápisy jsou již v italštině. Úhlavním problémem je srovnat se tak, aby se vůbec dalo padnout do komatu. Další pauzu v sedm už neignorujeme, rychle se opláchnu, k akci čisté zuby se nepřidám, přece jsem ještě nesnídala! Po cestě to napravím a kolem deváté se již blížíme k Vesuvu. Ulice tu jsou zjevně dělané na Fiátky a ne na autobusy, takže se nám řidiči pěkně potí. My zatím sledujeme haldy odpadků na chodnících a vůbec všude, než mě napadne nasadit si čočky. V zatáčkách luxusní zážitek a navíc předčasná akce, neboť nás z parkoviště pošlou zpátky dolů do města. Tam získáme policejní doprovod a ulicemi plnými zavřených obchodů a vůbec všeho (Od kolika otevíraj, proboha? Jo aha, ona je vlastně neděle a katolíci se modlej!) se po půl jedenácté konečně vymotáme na zcela jiné parkoviště. Povolenka k procházce na Vesuv stojí deset éček, to mi už moc nezbyde, že já si na té rakouské benzince nevybrala! Navíc se opřu o zábradlí a zadní část nových (a nikoli levných) kalhot vylepším žvýkačkou. Zatímco se snažím zhodnotit škody, údolí se halí do mlžného oparu. Nahoře zakoupím pohledy s důkazními razítky a dole obětuji něco z posledních pár éček za lávovou kočičandu (ach ta moje úchylka!). Za našeho pobytu nahoře se stačilo udělat pořádné horko, navíc jsem od rána nějak zrušila energetické příjmy, což mi v kombinaci s nevyspáním přinese dost nepříjemné pocity. Z mizerných zásob situaci napravím jen částečně a v jednu už nás vítá kemp. Na čištění zubů se vzhledem k pokročilé době vykašlu, páni zubaři, promiňte! Teplou sprchu zadarmo by byl hřích nevyužít, až ve stanu si uvědomím, že gel zůstal na polici, a tak ho pod záminkou praní punčoch jdu vyzvednout. Navíc mě pěkně bolí hlava, takže se nezúčastním pivního dýchánku a dokonce odložím odchod do Pompejí. Jediné pozitivum je to, že díky sterilliu (nejdrastičtější prostředek v mé výbavě) odstraním žvýkačku z nešťastných kalhot. Všechny věci mám plné chlupů z kočičího miláčka, to už bude nezničitelné, usoudím a pokusím radši o šlofíka. Leč nezdaří se, takže se vydám za ostatními do Pompejí, jenže ouha, vstup nelze platit kartou a bankomat tak nějak nikde, projdu moderní část města z jedné strany na druhou a nic! Nakonec se zeptám chlapíka u vstupu, který mě téměř nesrozumitelnou angličtinou odkáže k druhému vchodu. Heuréka! Vyberu peníze a zaplatím vstup. Motám se po mrtvém městě, aniž bych někam moc došla či někoho potkala, zato najdu restauraci. Zajásám, jenže je pozdě, výběr je už malý a nic nezávadného nevedou, není ani zmrzlina, takže se musím spokojit s granitou. Poté již narazím na zbytek bandy, kousek jdeme společně, pak se vydám ještě do vzdálenějších částí. Venku z areálu můžu jen zkonstatovat, že hledání bankomatu mě pěkně zdrželo, všechny stánky se suvenýry již zavírají, o možnosti nákupu jídla ani nemluvě. No jo, neděle! Cestou do kempu se mírně ztratíme, což využijeme aspoň k prvnímu koštu zmrzliny. Celá pokousaná od místních potvor se vydám opět do sprchy a v osm je už čas na seznamování. Uvědomuji si, že zase lepím, z borovice nad našimi hlavami mi kápla na sedák smola či co, to je snad zlý sen. Sterillium však zvládne i tuto katastrofu, a tak můžu v deset zalehnout.

3. den 9.9.2013 – přesun na Sicílii

Budíček v půl osmé je pohoda, v klidu se nasnídám a plná elánu se vrhnu do balení. V devět jsme ready a můžeme vyrazit, jen moje punčochy budí v horku senzaci, okolí mírně nechápe, že v těch „silonkách“ vydržím. V buse zjistím, že nemůžu najít krém na ruce, snad zůstal ve stanu, hlavně že jsem z něj na poslední chvíli vytáhla sponu do vlasů! Po dvou hodinách cesty zastavíme na technickou, což stihneme využít i k první italské kávičce. V další pauze okusíme pravé italské panini a ve tři hodiny se doblížíme do přístavu. Moře smrdí, uvědomím si s mírným úžasem, to jsem úplně zapomněla. Teď už zbývá jen najet na trajekt a vyšplhat se na palubu. Sicílie nás uvítá dvacet minut po čtvrté, jsem zase celá pokousaná, to bude fajn dovolená! Do kempu dorazíme o půl šesté a jen co postavíme stany (krém v něm najdu a dokonce ani nepraskl), vezmeme útokem místní supermarket. Část se posléze vydá k moři, já si chci umýt hlavu, jenže ouha, ve sprchách neteče vůbec žádná voda (studená měla být zadarmo...) a musím obětovat půl eura s tím, že si hlavu předmyju v umyvadle. Následných pár minut horké vody je neskutečně dlouhých, jenže je škoda ji za ty peníze nevyužít. Posléze zjistím, že neplacené studené sprchy jsou kousek vedle. Tak příště! Vykoupaní se povalujeme v kempu a popíjíme, než po desáté zalezeme do spacáků.

4. den 10.9.2013 – Taormina, Alcantara

V noci je neskutečné horko, navíc díky popíjení musím nad ránem vylézt ze stanu na technickou. Oficiálně vstanu ve třičtvrtě na osm a v klidu se vypravím. V devět vyrazíme směr Taormina, kde strávíme hodinu parkováním. Nakonec nás vysadí kdesi dole a do centra se musíme vyškrábat po svých. Historické město je plné lidí a pouličních obchodníků, u slavného řeckého divadla provoz ještě houstne. Koupím si čerstvý džus a spokojeně se vydám na obhlídku amfiteátru. Poté vyrazím nahoru ke hradu. Sluníčko správně jižně pálí, jde se snad po křížové cestě či co to je, u kláštera to vzdám a radši se najím. Po zapálení svíčky už je čas k sestupu, koupím si zmrzlinu a pomalu docourám na místo srazu. Bus nás nabere o půl druhé a vyrazíme do Alcantary. Přírodní park umožní na italské poměry nezvyklou hromadnou slevu, dostaneme modré náramky a můžeme vyrazit dolů k řece. Jenže nastane zdržení, schody jsou zatarasené a do výtahu nechceme, nakonec najdeme jiné schodiště a můžeme sestoupit. Pláž je na druhé straně, takže při brodění okusíme teplotu vody. Je pěkně nízká, ale stejně se převlečeme do plavek a vydáme se do kaňonu. Voda by prý neměla být výš než do pasu, jenže odhad byl špatný, po chvíli nestačím. Plavání mi nějak nejde, než si uvědomím, že bojuji s poměrně silným proudem a vydrápu se raději na kámen. Dál už zase stačíme, jenže tam je cedule zakazující další postup. Když se o něj pokusíme, ozve se píšťalka a mladík v rudém tričku cosi pokřikuje. Vylezeme tedy ven, kde shledám, že ručník by se vážně hodil. No nic, vydám se schnout na kámen, dokud sluníčko nezaleze za stěny kaňonu. Ještě focení a už je čas k návratu. Nahoře ochutnám místní pivo a ve čtyři vyrazíme zpátky do kempu. Zopakujeme včerejší nákup a dokonce se namáhám i s večeří. Poté zapíchnu mobil do nabíječky (nějak se mi podezřele vybíjí) a vydám se na mořskou koupel. Jsou pěkné vlny, plavat se v nádherně teplé vodě nedá, navíc dostanu takový zásah, že nezbyde než se odplížit do sprchy (tentokrát studené) a opětovně si umýt hlavu. Tímhle stylem mi zásoby kosmetických prostředků nevydrží! Na sprchu zdarma je fronta, ale vše zvládnu a můžu se jít balit. Spát jdeme brzy, zítra čeká Etna!

5. den 11.9.2013 – Etna

Budík se rozezní dvacet minut po páté do naprosté tmy. Nenadávám, jsem natěšená na tísícimetrový výstup. V klidu se vypravím a sbalím a můžeme nakládat do busu. Dokonce nám najede do kempu, leč je to poslední posun, který zvládne. Následuje oprava, nadávky, nervozita a spřádání alternativních plánů. Před půl devátou se již trochu nečekaně podaří nastartovat a můžeme vyrazit. Pod Etnou zakotvíme v deset hodin a můžeme rovnou vyrazit k výstupu. Za hodinu dvacet jsme na konečné lanovky, cože, to jsme tak snadno dali přes půlku výstupu? Po svačině pokračujeme dál, zvedá se prach a vítr, skupina se trhá. Nejvyšší přístupné místo nás uvítá v jednu neskutečným větrem, malý kráter ani neobejdu, snad by mě to sfouklo, čtyři opěrné body jsou skoro na nic. Jedinci nevybavení klacky se povětšinou vyválí v prachu. Po odpočinku v závětří u boudy je už čas k sestupu. Prach a písek řeže do nohou, mrznou mi i ruce, jenže rukavice zůstaly dole (nic neobvyklého). Horní stanice dosáhnu ve tři a zcela dolů se dostaneme pohodovým tempem v půl páté. U busu jeden po druhém fasujeme košťátko na ometení prachu, moc to nejde, ale přístup na palubu si vysloužíme. Po odložení batůžků je čas na nákupy a především pivní odměnu. U stánku s medy si dobře pokecáme, kluci se dokonce snaží o češtinu, je to vážně zábava! Ještě rychle koupit vodu a můžeme pokračovat za novými zážitky. Ke kempu se dostaneme v osm, jenže to není nic platné, jen nabereme jakéhosi postaršího Itala a jezdíme po celém městečku. Nakonec zaparkujeme u zadního vchodu a než přijde vytoužený povel k výsadku, postaráme se o atrakci místním obyvatelům. Posbíráme své propriety a vydáme se přes celý kemp k přednímu vchodu, kde potmě s čelovkami rozbijeme tábor. Bus musí zůstat venku, neboť se v úzkých uličkách dovnitř prostě nevtočí. Po vybalení se vydáme zkontrolovat společné prostory, smyjeme neskutečně vlezlý prach a zapadneme do stanů. Voda z rudých věžiček je sice prý pitná, nicméně nepříliš chutná.

6. den 12.9.2013 – Valle dell’Anapo

Navzdory náročnému včerejšímu dni se plná elánu vyhrabu ze stanu už v sedm, takže o půl deváté bez problému vyrazíme, dokonce mám i vypráno. :-) Cesta je úmorná, trvá dvě hodiny v úzkých serpentinách, nicméně se podaří a můžeme zahájit údajně lehkou túru. Opakovaně dostáváme připomínky, že se trháme a brzdíme provoz, nicméně dolů se dostaneme (nic moc pro moje kolena, obzvlášť po včerejšku) a další cesta je bez problému. Před dvanáctou jsme už u řeky, v dusném horku se vykoupeme a najíme. Cestou zpátky se musíme brodit řekou tam a zpátky, navíc se mírně ztratíme a cestička mizí v džungli. Odvážnější včetně mě to střihnou přímo nahoru, zbytek se rozhodne k dalšímu opakovanému brodění a výstupu po cestě. Nahoře se šťastně shledáme a pokračujeme po silnici zpět k busu. Ještě nákupní zastávka v Penny Marketu (miluju mléko!) a před šestou nás vítá kemp. Můj stan je pokrytý pozdravy od místních opeřenců a navíc plný prachu, asi z otevřených větraček, naštěstí aspoň vyprané prádlo vyvázlo bez úhony. Úklid mě ale nemine! Otestujeme místní luxusně klidné moře a po pokecu o dnešní studené frontě (projevila se jen oblačností a větrem) už je čas na umytí hlavy (ve studené vodě) a večerní vínečko. Odpadneme v deset.

7. den 13.9.2013 – Cava Grande, Syrakusy

Budík zazvoní ve čtvrt na sedm, poprvé pociťuji následky popíjení místního vína. Do čaje k snídani si kápnu místní skoro sladký citron a po ranní hygieně můžeme vyrazit směr Cava Grande. Tentokrát pečlivě utěsním stan a doufám, že se nebude opakovat včerejšek. Sestup zahájíme deset minut před devátou, začne schody, ale záhy se jde jen po kamenech, kolena dost protestují, navíc doporučené sandály nejsou pro tento pochod podle mě ideální. Dole už fňuká víc lidí, džunglí se prodereme k malým jezírkům nalevo, záhy zkonstatujeme, že takhle ne a přesuneme se na druhou stranu, kde zakotvíme hned u první laguny. Po vykoupání nás už čeká svačinka a hlavně loudící kocour. Později se objeví i pes, což vyústí v honičku, syčení a dikobrazí hřbítek. Navleču se zpátky do oblečení a vydám se dál, kde objevím daleko hezčí jezero, leč na další koupání už není čas. Po jedenácté jsme nahoře a v půl dvanácté můžeme vyrazit do Syrakus. Cestou zvládnu oběd a na místě zjistíme, že kasa k archeologickému nalezišti změnila působiště. Tak pořídíme aspoň granitu a pokračujeme v cestě. Zakoupíme lístky a následně málem nenajdeme vstup, nicméně podaří se a můžeme obdivovat další antické památky. Poté se přesuneme k modernímu městu, navštívíme značně avantgardní kostel a se zmrzlinou v ruce je čas vyrazit do centra. Procouráme ho všemi směry, dám calzone se špenátem, nakoupíme suvenýry a den zakončím druhou dávkou zmrzliny. Na parkovišti zjistíme, že bus nám odstavili na přímé slunce, odjezdu to však nezabrání a v sedm v kempu zjistím, že zavření větraček u stanu nepomohlo. Nejsem jediná postižená, co je to za kemp? Po úklidu se zajdeme vykoupat do mořských vln a následně do sprchy. Následuje nabití mobilu, dopití vinných zásob a zalehnutí.

8. den 14.9.2013 – přesun na západ, Agrigento, Segesta

Vstávám ve třičtvrtě na sedm a po snídani se pustím do balení. V půl deváté vyrazíme na dlouhou cestu, kterou nám hned zkraje zpestří řidiči připomínkami k rozmatlanému jídlu v autobuse a nutnému úklidu, který jako blbci provedli. Zároveň vyjde zákaz konzumace v buse. Když už před dvanáctou hrozí většině osazenstva nehoda, zastavíme u benzinky, jenže je to malá stanice a v zavřeném stavu technickou jaksi neumožňuje. Zapadneme za stromy a palmy kde se dá, místa mnoho není, ale podaří se a následně na obrubníku zvládneme i bleskový oběd. Agrigento nás uvítá v půl jedné, procházku docela uvítám, začínají mi pěkně otékat nohy, vzít si punčochy mě jaksi nenapadlo. Zvládneme oba okruhy a ještě zbyde čas na zmrzlinu s vysokohorskou či jakou přirážkou. Další kolo procházky po rozvalinách zahájíme v Segestě v pět odpoledne, vedro je k padnutí, většina amfiteátr na kopci rovnou zatáhne a rozloží se k pikniku. Sestup dá zabrat mým kolenům, ale chůze mi jinak udělá dobře, otoky zmizí. Po kolaudaci chrámu je čas na rychlou pizzu s tlustým těstem. Kupodivu má i horní vrstvu, takže akce účel splní a můžeme vyrazit na další cestu. Ještě zastávka v marketu „Sisa“ na menší doplnění zásob, je tu poměrně draho, ale pitivo i jídlo pořídíme a v půl deváté zakotvíme v kempu. Stavíme na štěrku, pod nímž je snad beton či co, kolíky se ohýbají, takže zatížení stanu bagáží a našimi těly to jistí. Zalehneme záhy, celodenní sezení je činnost velmi náročná. ;-)

9. den 15.9.2013 – Zingaro

Vstávám už v sedm, vyspávat mě nebaví, navíc si místní opeřenci dali nad mým stanem sněm se všemi důsledky. Přitahuju to nebo si neumím vybrat místo? Očistu provedu po ranních procedurách a to už se pomalu blíží čas odjezdu. Nebe se mračí, takže následuje další kolo pokusů o vypnutí stanů. Místní se nám prý budou modlit za pěkné počasí, takže v klidu vyrazíme směr přírodní rezervace Zingaro. Ani ne hodinu po začátku túry je čas na první koupání, a to máme za sebou i prohlídku muzea zvířat a rostlin. Moře je zase klidné a moje kondička podezřelá, dám to až k bójkám a zpátky. Po uschnutí je čas vyrazit dál, jdeme asi hodinu a půl a znovu rozhodíme ručníky.  Při sestupu jsem si spletla kameny se schody, takže kromě kolenou mě bolí i kotník, bude ze mě asi invalida. ;-) Smočím se ve vlnkách, spucnu oběd a chystám se na další kolo plavání, jenže začne mírně pršet. Nachystáme se k předčasnému odchodu, zbytečně, zaveleno nebude. Déšť pokračuje, nakonec přece jen vyrazíme před stanoveným časem a v půl čtvrté jsme už zpátky v kempu. Vykoupu se obligátně ve studené a vydám se do bufetu na kafe a něco k snědku. Vhodné panini nemají, musím se spokojit s croissantem. Večer následuje ochutnávka sýrů a (pro většinu:-) salámů proložená místními i dovezenými tekutými dobrotami. Party je ukončena v dobu, kdy otevírá místní restaurace, většina si chce dát jižansky pozdní večeři. Já zapadnu do stanu, jenže se rozpoutá bouřka, tudíž se akce čisté zuby odkládá. Nakonec se déšť zmírní natolik, že vylezu, provedu nezbytné a zalehnu.

10. den 16.9.2013 – Monreale, Palermo

Za hluboké tmy mě probudí další bouření, v duchu už spřádám katastrofický scénář na téma balení mokrého stanu (jak rychle se tomu odvykne!). Nakonec se mi podaří znovu usnout a probudím se až budíkem ve čtvrt na sedm. Inteligentně jsem se zachumlala jako by snad byla zima, takže jsem pěkně zpocená. Déšť stan moc neumyl, spíš se ten prach ještě zvýraznil, dokonce jsme stačili i uschnout. Po snídani se sbalíme a v osm můžeme vyrazit na další štaci. Monreale nás uvítá před desátou a společně se vydáme ke katedrále. Oblečení nikdo neřeší, proč jsem se s tím pareem vlastně namáhala? Na ochozu se vydáme dál a dál, až dorazíme na střechu, sem se snad ani nesmí, ne? Cestou k busu zvládneme granitu z opravdových citronů a můžeme vyrazit směr hlavní město. Palermo nám předvede zasekaný bulvár i horký temperament, o troubení není nouze, ale nakonec se městem promotáme až na parkoviště, kde ze sauny rádi vylezeme. Bulvár projdeme zpátky, zajímavá je tu snad jen katedrála a pár menších kostelů, další avizovaná místa nikoho moc neuchvátí. Zpestřením je tak především chlapík pořádající vyhlídkové jízdy, prý ušetříme čas a budeme se moct i vykoupat. Pak už je čas na hledání restaurace, jednomu mladíkovi odpovím španělsky a najednou mu podezřele rozumím, aha, to je vlastně španělština! Oběd v zapadlé uličce se protáhne, ale stojí za to a víno na účet podniku také není k zahození. Stejně jako navázaný vztah s číšníkem, co kdyby bylo nějaké příště? :-) Následuje hledání pošty. To se sice zdaří snadno a rychle, vybrat si z italského automatu správnou položku je o poznání složitější. Navíc je narváno snad ještě víc než na poště české a posun je nulový, takže to vzdám a kupodivu se mi podaří koupit známky v trafice. Rozlišují tu pouze Europa/America, takže je to jednoduché. Po přesunu do spodní části města zkontrolujeme místní trhy (připomínají mi ty francouzské) a už je čas na zmrzlinu. Zvolím citronovou coby digestiv, rizoto zřejmě obsahovalo pórek. Nakonec stejně před asi desátým kostelem lovím lékárničku. :-/ Vyhřátý bus nás přemístí k hypermarketu Ipercoop a můžeme nakupovat ve velkém, dokonce kvůli nám otevřou další kasu. Když se v půl deváté doblížíme do kempu, zjistíme, že naše vyhrazené místo je zcela neosvětlené. Po stavbě s nezbytnou výbavou v podobě čelovek se vydáme hledat sociálky, otevřené jsou jen pořádně daleko, naštěstí vodu můžeme nabírat doslova na každém rohu i mezi nimi. Poprvé za celou dobu je večer chladno, ale teplá sprcha bez jinde nezbytných žetonů to napraví a zbytek dokoná místní červené.

11. den 17.9.2013 – moře, Cefalu

Odpočinkový den začíná zjištěním, že mi to koupání někdo zjevně nepřeje, příroda se spletla o hezkých pár dní. Provedu nezbytná opatření a rozhodnu se na nepřízeň osudu vykašlat. Následně zjistím, že zde načepovaná voda má nazrzlou barvu, železo se hodí, že! Koupání za moc nestojí, moře je slušně rozbouřené a plné chaluh, plavat se nedá, takže ho využíváme jen ke zchlazení. Teplo se udělá pořádné, na oběd ani nemám moc chuť a po něm se ještě zaběhnu smočit do vln. Po rychlé sprše rozdělím svou výbavu na Lipary ano, Lipary ne, a v průběhu krámování zjistím, že jsem se navzdory mazání zvládla připálit. V půl páté je už čas na přesun do městečka Cefalu. Rychle běžíme do katedrály, která zavírá už v šest (krásný protiklad k údajnému nočnímu životu zde). Po na místní poměry časné večeři se vydám směr pevnost, jenže se ztratím a už mě nahoru nevpustí, takže aspoň cestou dolů sleduji jakési místní kotě. Město zvládneme projít všemi směry několikrát, než se přiblíží čas k odjezdu. Dokonce stihnu upatlat vlasy zmrzlinou a pak po značnou dobu pozoruji před katedrálou žonglérské představení zpestřené dohady účinkujících s místním poldou. Na smluveném místě nečeká ani náš bus, ani nikdo další, mírně zaváháme, bílý povoz ale dorazí a nakonec se zpožděním i zbytek účastníků. Zítřejší odjezd je vyhlášen už na sedmou, takže rovnou zalehneme.

12. den 18.9.2013 – přesun na Liparské ostrovy

Pátá hodina je pro vstávání vražedná, stejně jako horko ve stanu. Posbírám své propriety a vydám se do umýváren, kde jako první píchnu mobil do zásuvky a už se těším na umytí hlavy v teplé vodě. Jenže si to moc neužiju, teče studená a to skoro celou dobu, až při vymývání kondicionéru zteplá. Než se nasnídám a upravím, je už světlo a dobalení tak proběhne bez komplikací. Dokonce se podaří naložit bus a vyrazit včas, což nás ve finále zachrání. Kvůli přetrvávající mizérii shora zrušili náš objednaný trajekt a musíme běžet na jiný, co má odjet za čtyři minuty. Jen co se se zpožděním nalodíme, vezmeme útokem místní bar, zatímco pár méně odolných se stěhuje na WC. Po vyplutí zjišťuji, že nejlepší je sedět, jelikož pohyb po palubě vyvolává pocit podobný závrati, naštěstí nic horšího. Kolem jedenácté houpačka zastaví a útroby lodi se zaplní smradem téměř záchodovým. Aroma je i venku, hned za přístavem je před časem avizované sirné jezírko, to to budeme jako čuchat tři dny? Hlouběji na ostrově se již zápach nevyskytuje, nebo jsme si možná zvykli. Ostrůvek přejdeme snad celý tam a zpátky (s bagáží fakt lahůdka), než se ukáže, že jsme původně byli docela blízko místu určení. Z kempu nám naštěstí přijedou pro věci, takže už nic nebrání se na tábořiště dobrodit mořem s chaluhami a medúzami. Jen co naše plátěné příbytky stojí, vyrojí se všude spousty mravenců a jiné havěti. Po obědě pečlivě nachystaném na cestu vyrazíme směr Gran Cratere. Lepit si tejpy na namazanou kůži byl nápad hodný blondýny, odlepí se mi ještě ve městě a odsoudí mě k dalším hodinám pocitů hraničících s bolestí. Výstup je na naštěstí pohodu, jen nahoře nás uvítá slušný vítr a závany sirných výparů. Cestou dolů se spustí mírný deštík a při sbíhání si nabereme plné boty písku, takže zrušené vstupné je nakonec to nejlepší na celé akci. Po nákupu nezbyde nic jiného, než zamířit do kempu a věnovat se odpočinku pod celtami, cákání se stále vrací. Již za tmy se sejdeme v kruhu pro informace k zítřku. Láhví koluje slušný počet, přesto si myslím, že to balíme brzy.

13. den 19.9.2013 – Stromboli

Včerejšek se zvrhnul asi dost slušně, probudím se sice na správném místě, nicméně jsem částečně oblečená na ven a s údivem zjistím, že je už skoro světlo. Pokusím se pokračovat ve spánku, ještě zbývá hodina do budíku, ale nedaří se, asi jsme to vážně přehnali. Před půl desátou už vysedáváme u přístavu v horku a smradu a čekáme na naši loď. Vlny jsou stále pořádné, takže cestou prožiju své první setkání s kinetózou. Nic moc zážitek, ani se nekoupu, jelikož se skáče přímo z drncadla a není ani kde se převléct. Raději si vyprosím Kinedryl, který moje lékárnička neobsahuje. Málem ho nedostanu, jsem podezřelá z hrozícího předávkování! Před dvanáctou vystoupíme na ostrově Panarea, pevná půda pod nohama je fantastický zážitek, jen jsem po tom Kinedrylu nějaká přispaná. Po návštěvě kostela zvládnu i oběd, celkově je mi podezřele dobře, začínám ze svojí nevolnosti podezírat spíš včerejší konzumaci než vlny. Přesun na ostrov Stromboli zvládneme s přehledem, stejně jako obligátní kávičku a už je čas nafasovat helmy. Namakaný průvodce působí některým deprese, mě osobně přijde jeho tempo spíš pomalé. Postupem času získáme jakožto velká skupina další dva průvodce, na místě určení je však mlha a vítr, vypadá to dost beznadějně. Nakonec se mrak přesune o kousek dál, tudíž si pár erupcí přece jen užijeme. Po přesunu přes vrchol nastává čas neoblíbeného sestupu a tentokrát se jde až moc rychle, docela to bolí, klacky jsou v tom tempu málo platné. Navíc zjistím, že moje čelovka je téměř na dvě věci a s novou baterkou nesvítí už vůbec. Dolů doběhneme po deváté, ještě doplnit zásoby vody a už je čas na další mejdan, tentokrát s heslem Kinedryl. Loď hází, uchozené nohy brní, ale nakonec s údivem konstatuji, že dnešnímu dni zbývá pět minut do konce a je čas vylézt na pevnou zem. Přesun do kempu zabere podezřele hodně času, navíc sprcha je víc než nutná, takže opětovně nevím, jak jsem se do toho spacáku vlastně dostala.

14. den – návrat na Sicílii a na pevninu

Po otevření očí s údivem zjistím, že je už po osmé. Výlet do hlavního města odpískám a zbytek rána strávím pohodově. Posléze se vydám do centra ostrova, kde mírně zabloudím a dostanu se až na výpadovku. Naštěstí si situaci uvědomím a obchod s potravinami najdu bez většího problému. Stačí koukat po šipkách! Po nákupech se vydám odeslat poslední pohled na poštu, kde mě pánové pošlou do trafiky, že známky nevedou. Trochu to nechápu, ale jsme na jihu, že! Pak už je čas na sirné jezírko, namatláme se bahýnkem a královsky se bavíme, takže mi ani nevadí, že mi u vchodu naúčtovali sprchu a žeton jaksi nedali. Dvakrát si zaplavu v moři a s hrůzou zjistím, že nejenže stále zapáchám, ale jako bonus jsem pořád pokrytá blátem. No co, nebudeme první ani poslední, usoudím, převleču si jen spodní díl plavek a omotaná šátkem se vydám to roztočit do restaurace u přístavu. Mírně přejedená se vrátím do kempu, jako na potvoru je zase nádherně, vůbec se mi nechce odjet. Rychle se vydám na poslední koupačku, na pláži chlapi řeší medúzy, nedám na ně a vrhnu se do nádherně teplé vody. Možná chyba, při druhém návratu od bójek mě štípe většina těla, že by ty medúzy? Pak už nezbývá, než se vrátit ke stanům a pustit se do balení. Navzdory umytí mýdlem stále cítím síru, nejsem jediná, snad to nebude konečný stav. Hlavně nezapomenout mobil v nabíječce a je čas naložit bágly na valník. Trajekt už čeká, jenže se ukáže, že to není ten náš. Jižanská organizace se opět ukáže, žádná další loď na obzoru, takže shodíme bágly a vydáme se ještě rychle pro granitu. Než se s pochutinou vrátíme, loď je připravená, tyhle lehčí jezdí fakt rychle. Posbírat bagáž a opět ji sházet v určeném prostoru není s tajícím kelímkem jednoduché, ale zvládnu to a Sicílie nás ještě na chvilku uvítá kolem šesté. Rychle naskáčeme do busu a zamíříme na poslední nákup do Ipercoopu. Pak už je čas na definitivní sbalení věcí na zpáteční cestu. Navzdory únavě to zvládnu skoro předčasně, natáhnu punčochy briskně překřtěné na sexy ponožtičky a nejradši bych rovnou zalehla. Nalodění na poslední trajekt je trochu smutné, ten se však k opuštění messinského přístavu moc nemá. Dobře nebo špatně? přemítám, zatímco uléhám na tvrdou lavici na palubě, inteligentně v prvním pořadí. Cesta je jako minule krátká, ale zchladnout po horkém dni stačím. V buse usnu u prý odpočinkového filmu a probudí mě až půlnoční pauza na mytí.

15. den – Řím

Jedeme po jakési italské D jedničce, takže přes prášek na spaní prostě nespím. Pauza je o čtvrté, ven se mi nechce, i když bych se asi protáhnout měla. Znovu stavíme hned třináct minut po šesté, tentokrát na mytí a snídani. Zvládnu s přehledem oboje, dětské "první mléko" mi vůbec nechutná a navíc z etikety zjistím, že mléko je složkou minoritní. Následují další nezbytné procedury typu líčení a po další hodině cesty nás vítá hlavní město. U vlaku nastane problém s automatem na lístky, takže je běžíme koupit do trafiky a můžeme vyrazit do centra. Na přestupu zaváhám, přece nemůžu vylézt ven z placeného prostoru, jenže to nejde jinak a po chvilce zmatků zakotvím ve správném vlaku podzemním. O zastávku přejedeme, takže se vracíme za Asiaty s navigací podél Vatikánských muzeí a neskutečné fronty na ně. Po odražení místních vyhlídkářů a pouličních prodavačů už stojíme před chrámem a můžeme se halit do šátků ze všech stran. Objevem dne se stane, že asi nejrozšířenější jazyk je tu čeština! Fronta postupuje rychle, po chvilce jsme ve střeženém prostoru. Zamíříme nejprve nahoru, takže krytí bylo mírně předčasné. Schodů bylo avizováno 320, napočtu jich jen 303, rozdíl to velký není, lije ze mě pěkně! Pokocháme se pohledy na město a cestou dolů se zastavím v obchůdku se suvenýry, čímž se oddělím od zbytku. Sestoupím přímo do katedrály, kde mě paní ještě rychle zkontroluje, abych náhodou nepohoršovala. Vzít si tílko byl dost špatný nápad, triko přehozené přes ramena mě otravuje, ale asi mi to patří. Venku se zbavím krycích vrstev a vydám se kolem Andělského paláce ke Španělským schodům. Kostel nahoře je lákavý, ale při představě nového nahazování mimiker ho radši oželím, navíc v něm probíhá jakási mše a pán venku se na mě moc netváří. Mírně se zdržím při hledání Fontany di Trevi a už je čas na oběd. Pojmu ho královsky i s kávičkou (od rána nebyl čas) a zákuskem. Navíc tu mají i rychlou obsluhu. :-) Hned vedle čeká Pantheon a už se mohu se zmrzlinou v ruce vydat kolem Palatinu a Fora dál. Koloseum spatřím kolem třetí a po vnější obhlídce se vydám do jeho útrob. Nejsem tu zdaleka poslední, jak průběžně zjišťuji. Lístek platí i na Palatinum, škoda ho nevyužít, jen pak mírně nestíhám. Po nalezení vchodu do metra se vydám koupit si něco k večeři, jenže ouha, nic vhodného neseženu, maximálně se tak dozvím, že šunka vlastně není maso. Konečně u vchodu do metra zakoupím ciabattu se špenátem a sýrem a při hledání lístku zahlédnu naše. Na nástupišti zaváhám, vlak má dle mapy neznámou cílovou stanici, takže zbytečně čekám na další. Následují dva přestupy a jsem na nástupišti směr periferie, kde cílové stanice nepoznávám už vůbec. Nakonec vybafnu na jakéhosi chlapíka na nástupišti: „Por Saxa Rubra, es este?“, frajer kývne a já vletím dovnitř. To bude o prsa! K busu doběhnu minutu po sedmé, jenže to vlastně vůbec nevadí, blonďatá dvojka uvízla v jakési demonstraci a stihnu se v klidu očistit od prachu i vyvenčit a nachystat na cestu károu plnou sirného aromatu. Odjezd se koná s půlhodinovým zpožděním, ale pohoda, čtou se básně a vyplňují obligátní dotazníky. Následně se akce zvrhne, vše kapalné teče proudem, frekvence technických zastávek se zvyšuje. Navzdory ruchu mě přemůže únava a proberu se až pokynem k večerní hygieně. Na kobercích je pěkný nepořádek, ale snad stačíme včas vystoupit!

16. den 22.9.2013 – návrat

I bez prášku usnu až moc tvrdě, v noční pauze se opět nenamáhám. Povel k umytí přijde v sedm na placené rakouské benzince, jen si opláchnu obličej a zakoupím snídani. Přeslazené kakao mi nechutná, ale dopiju a zuby si vyčistím venku na parkovišti. Na další cestě se pokusím číst, ale usínám u toho. Navíc mám zablokovaný krk. Do Čech, tedy na Moravu dorazíme v půl jedenácté, dáme nepovedenou českou kávu a za další půlhodinu vysazujeme první partu v Brně. Cestou do Prahy ještě jedna zastávka spojená s nákupem bagety na oběd a hurá na Prahu. Náš výsadek nastane ve dvě odpoledne, kdo nemá odvoz, volá si taxíka, do metra nás míří jen pár. Moje pravé koleno je asi v temnu.