Je to tu nějaký malý
Budík nepotřebuju, tak jsem nažhavená na další program. Snídaně, která je v ceně v hodině dvanácté sehnaného noclehu, za moc nestojí, a to si za ni podle jídelního lístku účtují 150 korun. Sbalím si raneček a po deváté už startuju do Afriky. Cestou mě zaujme knihobudka a zejména v ní uložená kniha o Marii Curie, tu si musím zapamatovat a najít... Co když ji v knihovně nebudou mít? Pár kroků zpátky a knížka o ženě, která mi dala jednu z dávných přezdívek, se přemístí do mého batohu. Tuším, že si budu nadávat, ale co kdybych ji pak nesehnala? Trvá dobré dvě hodiny, než dojdu aspoň do města, k Zoo mě směrují všudypřítomné cedule, ale nějak se nepřibližuje nebo co. Nalehko šlapající mladé dvojice mě drží při myšlence, že jdu správně, taky že jdu, jen začínám tušit, proč jsem nechtěla mít s sebou všechny věci. Koupím si lístek, ale nějak se nepozeptám po plánku, a tak se měním ve zmatenou lesní včelu. Mapu si aspoň vyfotím, ale není to moc platné, nakonec přece jen seženu originál. Pobíhám sem tam i tak, tahle Zoo je nějaká malá, nebo se mi to zdá? Je pomalu čas na shánění oběda, zařadím se do fronty, když si naštěstí všimnu, že tady se opravdu nenajím, a i o patro výš pod cedulí „Vegetarian-Vegan“ nabízejí jen kuře nebo houby. Spokojím se s polévkou, to jsem myslela, že se rozšoupnu víc, a vydám se hledat cestu k safari. Než ji najdu, projdu celou klasickou Zoo dvakrát, některá místa i třikrát, a na druhý pokus najdu konečně i místo odjezdů Safaribusů. Paní se snaží vyzvědět, kolik z těch rozjívených dětí ke mně patří, to, že nula, musím několikrát opakovat. Pivo zakoupené u stánku musím téměř vyexovat, jak rychle je autobus připravený, a s bandou převážně polských rodinek se vydám na dobrodružnou cestu. Projížďka je překvapivě krátká a omladinu nejvíc zaujmou veverky čile pobíhající v prostoru. Africká zvířata v českém lese mi přijdou spíš divná. „To je pořádně těžkej bágl,“ okomentuje řidič mou bagáž při výstupu, cosi jako skříňky jsem sice cestou potkala, ale našla bych je ještě i potom? Vydám se zpátky k výběhům, to hřímalo nebo se mi to zdá? S pohledy musím mít i toho plyšového nosorožce, připásuju ho k batohu, tímhle stylem si budu muset koupit větší zavazadlo. Okouknu již několikrát viděná zvířata, dám si salát a pivo, ano, nechám si i ten vratný plastový kelímek, rozloučím se se Zoo a v lehkém deštíku mažu zpátky nahoru na náměstí. Nějak jsem utratila moc peněz a nezbylo by mi na ubytování. To je nakonec dost daleko od centra, potkám několik divných existencí, až mě na zařízení zvané „U Námořníka“ upozorní linoucí se hluk. Jsou opilí jak námořníci, napadne mě. Servírka, která mě má ubytovat, nestíhá, tak mě nechá nacionále napsat na papírek a rychle mě odvede na pokoj. Na asi čtvrtý pokus trefím zmatečné heslo na wifinu, ta kupodivu pak docela funguje. Otravné jsou jen špatně dosažitelné zásuvky, tak napíchnu telefon na powerbanku a nejpozoruhodnější událostí večera je do pokoje vniklý sršán.